Komtesa-becov

04/04/2026

MÁME VLASTNÍ INFOCENTRUM!
Nechte se inspirovat a užijte si Váš pobyt naplno!

19/03/2026

TIP NA VÝLET: CYKLOTOULÁNÍ PO VALAŠSKÝCH KOTÁRECH (okružní 47 km)

Horní Bečva – Kotlová – Miloňov – Velké Karlovice – Karolinka – Podťaté – Razula – Leskové – Miloňov – Solisko – Horní Bečva
čísla cyklotras: 6015, 6020/2, 50, 6020/4, 472

Cestou se potkáme se vším, po čem může srdce turisty toužit: krásná příroda, výhledy, umění, lidová architektura Valašska a možná mnohem více, to už ovšem záleží na Vás. Zdejší krajina inspirovala a stále inspiruje svojí krásou řadu umělců. Krása všude kolem je ovšem vykoupena skutečnou cyklistickou dřinou, výškový profil připomíná záznam z EKG. Cesta vytváří takové tři zájmové okruhy, jednak je to Karolinka, dále lesy pod Miloňovou a cesty kolem vrcholů Kotlová a Solisko. Připravte se na stoupání a klesání a zase stoupání a klesání a opět stoupání a klesání a… Tak šup do pedálů!
Já jsem si za svůj start a cíl vybrala Horní Bečvu, ideální výchozí bod u kostela sv. Jana a Pavla, kde je i parkoviště. Základem Dolní, Prostřední a Horní Bečvy bylo rozptýlené sezónní pasekářské osídlení označované původně jako Bečvice, které sledovalo tok Rožnovské Bečvy.
V obci musíte navštívit:
• kostel sv. Jana a Pavla byl postaven roku 1787 společně s architektonicky velice podobnými kostely v Zubří a Francově Lhotě. Původní prostý vzhled venkovského kostela s jednoduchou dřevěnou věží byl změněn v letech 1946 – 47 dostavbou dvou zděných věží v průčelí. Před kostelem se nachází pomník obětem 1. světové války s 67 jmény padlých.
• rekreační potenciál obce byl výrazně podpořen výstavbou vodní nádrže zprovozněné roku 1947. Kvůli ní byla přeložena trasa silnice vedoucí na Bumbálku a p***o jí za oběť několik usedlostí. Vodní plocha je dnes celkem hustě obklopena rekreačními zařízeními (uvádí se asi 50 větších objektů a na 500 chat). Plavcům nabízí travnatou pláž a pozvolný vstup do vody, což budeme moci vyzkoušet v závěru putování.
Pokochali jsme se, tak vzhůru! Žlutá turistická značka a zároveň cyklotrasa č. 6015 nás vezmou do kopců. Následující více než 4 km nás čeká takové mírnější, ale táhlé stoupání až na Kotlovou. Zhruba do 1/3 délky trasy na Kotlovou vede asfaltka, takže to mírné stoupání v podstatě není ani cítit, ale od rozcestníku Hluboké se povrch změní na lesní, trochu kamenitou, cestu, takže je zapotřebí přidat trochu sil. Na dalším rozcestníku, na Kotlové, pokračujeme rovně po neznačené cestě, abychom se po 300 metrech napojili na červenou TZ, která prochází samotným vrcholem Kotlové. A teď už se můžeme těšit na snadnou jízdu po hřebeni, tedy alespoň kousek. Jsme na vrcholu, ale zatím bez výhledů. Ty nás čekají o pár metrů níže, za rozcestníkem Pálenice a potáhnou se až téměř k dalšímu rozcestníku na Beneškách, takže nějaký km výhledů, co za to stojí. A protože nám kolo pojede skoro samo, můžeme si užívat kochání.
Za rozcestníkem na Beneškách odbočíme vpravo na cyklotrasu 6020/2 a pokud už je naše tělo dostatečně vyklepané po jízdě po lesních a polních cestách, můžeme se za chvilku zase těšit na pohodlnou asfaltku. A držte si klobouky, pojedeme dlouho z kopce! V Miloňově nám cestu zpestří jelení obora, poté vyjedeme na křižovatce ve Velkých Karlovicích. Tady odbočíme vpravo.
Nevím proč, ale Velké Karlovice mě ze všech zdejších obcí očarovaly nejvíce. Osídlení této krajiny je spjato s Třicetiletou válkou. Prvními osadníky vlastně byli lidé, kteří se zde ve válečné době ukrývali. Základ budoucí vesnice tvořilo v tomto období (17. st.) 6 rodin. Roku 1714 bylo sídlo pojmenováno Karlem Jindřichem ze Žerotína jako Karlovice. Celou existenci obce provází velké boje o trasu hranice mezi Moravany a Slováky, ale také mezi jednotlivými panstvími: Povážskobystrickým, Vsetínským a Rožnovským.

V obci určitě musíte navštívit:
• kostel Panny Marie Sněžné byl postaven za jediný rok na půdorysu rovnoramenného kříže a s celkem nezvykle umístěnou věží se zvony uprostřed stavby. První mše zde byla sloužena 15. 8. 1754. Je celý dřevěný, a to včetně spojovacího materiálu, a nejen střechu, nýbrž též vnější stěny má pobité šindelem. Velký kamenný kříž stojící při vstupu ke kostelu s hřbitovem nese roky 1819 a 1838 připomínající opravy kostela. Místní pověst vypráví, že lidé se dlouho nemohli shodnout, kde bude kostel stát. Až sníh, který napadl v srpnu na jediném místě v obci rozhodl. Kostel byl postaven právě zde a zasvěcen Panně Marii Sněžné. Neméně půvabná je i vedlejší fara postavená ve stejné době i stylu doplněná roubenou stájí.
• Karlovské muzeum situované kousek níže pod kostelem se nachází v původním kupeckém domě z počátku 19. st., tzv. Barvičově domě. Označení se odvozuje od jména posledního karlovského fojta Karla Barviče. Jeho energii mu můžeme jenom závidět, protože málokdo z nás by se chtěl ještě v 79 letech oženit s o 44 let mladší ženou s 6 dětmi, přičemž sám ženich měl již 7 dětí z předchozích manželství, a dokonce i v tomto třetím svazku se rodiče mohli radovat z dcery. V muzeu jsou vystaveny národopisné sbírky, které přibližují zdejší život, práci, odívání, umění i pohnutou historii tohoto kraje. Nejvíce se mi líbil půvabný vyřezávaný betlém. Vedlejší budova současného infocentra je o něco starší, byla vystavěna koncem 18. st. Mezeru mezi oběma budovami vyplňuje statný kmen asi dvě stě sedmdesátileté lípy.
• myslím, že za půl kilometrovou zajížďku rozhodně stojí návštěva karlovského fojtství v údolí Bzové – objekt je nejokázalejším domem obce, postaven byl v roce 1793. Asi se zde dobře žije, neboť po dobu trvání úřadu fojta (1714 – 1848) zde bydlely pouze 4 rody a od roku 1876 dosud vlastní dům Borákovi, potomci fojta ze Soláně. Je to ideální ukázka zdejšího hospodářského stavení s uzavřeným dvorem, který je lemován obytným domem s pavlačí, hospodářskými staveními, stodolou a vstupní bránou.
Když se vrátíme zpět na hlavní silnici, ani nezpozorujeme, že se již nacházíme v další obci – v Karolince. A proč se sem vlastně „táhneme“? Protože umění! Ale to až za chvíli. Historie Karolinky je celkem mladá. Souvisí se založením sklářské huti Salomonem Reichem po polovině 19. století. Husté lesy této oblasti byly ideální základnou pro rozvoj sklářského průmyslu (projevující se v budoucnu též v odlesňování velkých ploch, z kterých následně vznikaly pastviny a pole). Okolo provozu začaly vyrůstat první sídla dělníků. Původně byla tato osada nazývána jako Karolinina Huť, roku 1951 byl název obce změněn na Karolinka. Tradice sklářství je zde dosud živá (na rozdíl od Velkých Karlovic, kde byly obě hutě poč. 20. st. uzavřeny) v podobě podniku Crystalex, jehož podnikovou prodejnu budeme míjet při hlavní silnici. Hlavním důvodem, proč jsem ale zavítala do Karolinky, byla návštěva galerie Hartinger. Obrazy Jiljího Hartingera mě naprosto učarovaly, dýchá z nich ryzí atmosféra valašské krajiny, při pohledu na ně si přesně vybavíte náladu krajiny a vůni vzduchu při putování zdejšími cestami. Jak krásné by bylo některý z těchto obrazů s valašskou tematikou vlastnit a při každém pohledu na něj znovu prožít ty dny zde strávené. Kousek za galerií zahneme úzkým chodníkem mezi budovami vpravo, přes most na druhý břeh Vsetínské Bečvy a pomalu se podél toku budeme vracet zpět do Velkých Karlovic. Po chvíli mineme muzeum sklářství a až přetne naši cestu žlutá TZ, budeme ji přes můstek následovat. Ovšem vyplatí se také odbočit po žluté na opačnou stranu, protože jenom kousek od našeho směru (100 m) je takové minimuzeum valašské architektury – soubor lidových staveb Raťkov. Nejcennější jsou in situ roubenky rodiny Orságovy (obytný dům, komora, chlév, ovčín, dřevník, stodola), které následně obohatily další stavby přestěhované ze Stanovnice, Študlova a Martiňáku. Novostavbou je tzv. Raťkovský šenk.
V obci určitě musíte dále navštívit:
• do života obce se radikálně zapsala nedaleká zásobárna pitné vody Karolinka v údolí Stanovnice postavená v letech 1977 – 1985. Žlutá TZ a silnice mezi Karolinkou a Stanovnicí umožňují příjemnou vyjížďku na kole.
• mládí města (od r. 1998) Karolinka dokládá také kostel Panny Marie Karmelské. Zdejším věřícím citelně chyběl svatostánek již od konce druhé světové války, ale jejich snahy o stavbu kostela byly naplněny až v roce 1997.
• v muzeu sklářství se můžete opět vrátit do celkem nedávné historie městečka. K vidění je více než 2000 předmětů a to nejen v podobě skleněných výrobků, nýbrž též např. ručně kreslené katalogy či pracovní knížky.
Následujeme cyklostezku, která křižuje vodní tok, až nakonec vyjedeme opět na hlavní silnici, kterou přijedeme až ke křižovatce na Miloňov. Ještě se ale nevracíme, to by bylo příliš brzy a zbytečně bychom se ochudili o spousty dalších zážitků a krás! Hurá, směr Slovensko!
Budeme se držet cyklostezky 6020/4, míříme do Podťatého. Kde se připojíme na žlutou TZ, která nás přivede až ke státní hranici se Slovenskem. Je to moc krásná cesta lemována loukami, stromy, starými i zcela novými dřevěnicemi. Prostě pohoda, a to i přesto, že vlastně celý tento úsek nejdříve mírně, ale v druhé polovině cesty již celkem znatelně stoupáme. U bodu záchrany se cesta prudce stáčí vlevo a zároveň v tomto místě opouštíme žlutou TZ, dále nás povede pouze cyklotrasa 6020/4. Jede se dobře, cesta je pevná, nepřekvapí nás žádné velké převýšení a občas se odhalí i úchvatné výhledy. Objedeme vrch Bařinku a vydýcháme se na odpočívce u hranic pralesa Razula. Je to výjimečná ukázka původního zalesnění Javorníků s převahou zejména buků, jedlí a smrků a již téměř 100 let zde neprobíhá žádná těžba.
Pokračujeme dále po silnici a za chvilku jsme již v Léskovém. Zbystřete pozornost za Karlovským minipivovarem Pod Pralesem, nejen kvůli možnosti osvěžení, ale zprava bude vykukovat mezi stromky půvabná dřevěná kaplička sv. Floriána. Za velkým parkoviště se dáme vlevo po hlavní a pak hned vpravo. Abychom se vyhnuli nepříjemnému převýšení, pojedeme tou delší, zato ale ne tak příkrou cestou, až k rozcestníku Velká Hanzlůvka – parkoviště, kde odbočíme vlevo na lesní asfaltku. Tato příjemná lesní cesta vede pod rozhlednou na Miloňové, kdyby si chtěl někdo udělat malou zajížďku… Každopádně celkem dost výhledů bude nabízet i tato trasa. Vyjedeme v místech, kde to už dobře známe – v Miloňově, zahneme vpravo a po cyklostezce se přes Benešky přehoupneme zase do Horní Bečvy. Cyklotrasa 6015 kopíruje modrou TZ a doveze nás k přehradě, odsud už se necháme mírným klesáním dovézt opět ke kostelu.

KNIŽNÍ ZDROJE:
NEKUDA, Vladimír (ed.). Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna, 2002. ISBN 8072750240.
Velké Karlovice krajina příběhů: Průvodce výstavou, krajinou a minulostí. 2004.
ELEKTRONICKÉ ZDROJE:
Kudy z nudy. Online. 2025. Dostupné z: https://www.kudyznudy.cz/. [cit. 2025-02-06].
Památkový katalog. Online. 2015. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/. [cit. 2025-02-06].
Povodí Moravy. Online. C2010-2025. Dostupné z: https://www.pmo.cz/cz/uzitecne/vodni-dila/horni-becva/. [cit. 2025-02-06].
Prales Razula. Online. Dostupné z: http://pralesrazula.a2.esports.cz/. [cit. 2025-02-06].
Spolek pro vojenská pietní místa. Online. 2014. Dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/4540-horni-becva/. [cit. 2025-02-06].

04/12/2025

TIP NA VÝLET: K POČÁTKŮM SASKÉ VLTAVY (okružní 3 km) Výhledy – Nad pramenem Halštrova – pramen Bílý Halštrov – Pod pramenem Halštrova – Výhledy

Dnešní výlet nás zavede k pramenům významné řeky. Tok Bílého Halštrova měří 257 km. Na našem území se nachází pouhopouhých 11 km. Pro nás celkem bezvýznamný potok s krásně upraveným prameništěm, ale v Německu hlavní tok protínající Lipsko a další velká města (Plavno, Bad Elster, Geru). Její pouť končí v Halle ústím do Sály. Čeká nás nenáročný výlet, vhodný i pro děti.
Naše putování začíná v malé vesničce nedaleko Hazlova, ve Výhledech. Dnes nevelká vesnice s několika málo obyvateli (v řádech nižších desítek), byla před 150 lety docela velkým sídlem s přibližně 700 obyvateli. Většina turistů se do obce dostane pravděpodobně přes Hazlov a Skalku. Již 500 m před vjezdem do Výhledů nás vítají dvě drobné kamenné památky. První je barokní sloup s kruhovým reliéfem Nejsvětější Trojice z roku 1830 ukrytý ve stínu čtyř kaštanů (neboli jírovců). Nápis nám sděluje, že tato památka vznikla na paměť Magdaleny Brocher a Franze Brocher. Autorem díla je loketský sochař Johann Wildt, jehož díly je doslova posetý celý region. O pár metrů dále je v dosti zanedbaném stavu pomník obětem I. světové války s torzem černé desky se jmény obětí. Na křižovatce v obci je ukázkově opravený krucifix na vysokém kamenném sloupku s datací L. P. 1838. Hned za ním je domek čp. 10, kde jsou, částečně na jeho zahrádce, v terénu dobře patrné pozůstatky tvrze – jde o kruhovou vyvýšeninu vystupující nad okolní terén. Pokračujeme po zelené TZ po hlavní silnici. O kousek dál, na opačné straně cesty, u penzionu Na Výhledech, jsou půvabná drobná kamenná boží muka. Zelená nás vede na okraj obce a dále do lesů Smrčin. Po chvíli dojdeme k posezení a odsud je to již jen pár kroků k povalovému chodníčku, který nás přivede ke krásnému kamennému pomníčku pramene Bílého Halštrova. Památka byla postavena roku 1898 Vogtlandským horským a turistickým spolkem. Víceméně současnou podobu příjemného odpočinkového místa získal pramen Halštrova s kamenným pomníčkem v 90. letech 20. století. Pomníku dominuje velký nápis Elster Quelle a nad ním rodový znak pánů z Helmfeldu (Wilhelm von Helmfeld), kteří darovali pozemek za účelem výstavby pomníku. Rod byl povýšen do šlechtického stavu roku 1792, ovšem přídomek von Helmfeld užíval až od roku 1827, počátkem 20. století již rodina běžně užívá pouze tento přídomek. Tento rod byl od roku 1787 do konce druhé světové války úzce svázán s hradem, později i zámkem, v nedalekém Starém Rybníku u Skalné. Největší řeka, zrozená na území Karlovarského kraje, začíná tedy právě zde, ve stínu vysokých stromů, v kamenném lůně žulového pomníku…
Abychom se nevraceli stejnou cestou a poznali ještě kousek něčeho nového, vrátíme se na žlutozelenou cestu a budeme pokračovat na rozcestník Pod pramenem Halštrova. Odsud je naší barvou žlutá, tedy odbočujeme vlevo. Po 300 m zahýbá značka vlevo a pozor na následujícím rozcestí odbočuje vpravo (za dalších 150 m). My značku ale v tomto místě opustíme, půjdeme stále přímo po neznačené cestě a za chvilku (po 300 m) dojdeme opět na zelenou, k rozcestníku U Buku, kde už to známe, zamíříme zpět do Výhledů.

KNIŽNÍ ZDROJE:
MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 2. rozš. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80-204-0760-x.
ELEKTRONICKÉ ZDROJE:
Die Weiße Elster wird Flusslandschaft des Jahres 2020/21 [online]. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z: https://www.naturfreunde.de/die-weisse-elster-wird-flusslandschaft-des-jahres-202021
KARAS, Martin. Hrady.cz: Pramen Bílého Halštrova [online]. 05/2010n. l. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z: https://www.hrady.cz/prirodni-scenerie-pramen-bileho-halstrova-weisse-elster-quelle
LOH-KLIESCH, André. Leipzig-Lexikon: Weiße Elster [online]. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z: https://www.leipzig-lexikon.de/FLUSSSEE/ELSTER.HTM
WIKIPEDIA. Lipsko [online]. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lipsko

31/10/2025

Teď už máme les i uvnitř domu.

27/10/2025

Člověk se po pár dnech vrátí a s překvapením kouká, že se mu na zahradě zabydlel nový hlídač. Neznámému dárci děkujeme, psíček nás moc potěšil.

24/10/2025

Dnešní úžasný koncert v kostele sv. Jiří v Bečově nad Teplou.

04/05/2025

TIP NA VÝLET: HISTORIE UKRYTÁ POD VODNÍ HLADINOU LUČINY (okružní 10,5 km)
Svobodka – přehrada Lučina – Milíře–rozc. – Obora - Mlýn – Obora - Samoty – Dolní Výšina – Svobodka
Příhraničí naší republiky je poseto mnoha mementy zaniklých lidských sídel. Velká část jich zmizela po roce 1945 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva a výstavbou tzv. železné opony. Následuje významný počet vesnic, které ovšem zanikly o něco později a právě takové se budeme věnovat dnes. Objevování zdejší historie spojíme s procházkou kolem vodního díla Lučina, jehož vody zcela zatopily stejnojmennou obec. Trasa je vhodná pro cyklisty, a to i pro ty nejmenší, neboť na 10 kilometrech se překonává opravdu malé převýšení. Pohybovat se budeme po cyklistických trasách vedených převážně málo frekventovanými silnicemi 3. třídy.
Výchozím bodem dnešní okružní trasy bude obec Svobodka. Uprostřed obce u vodní nádrže je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1830 – dílo zdejšího rodáka, lidového sochaře, Georga Böhma. Jelikož celý život tohoto umělce je spjat se zdejším krajem (Svobodkou a poté s nedalekou Studánkou, kam se odstěhoval se svou chotí), jeho díla v hojném počtu (asi 100 ks) můžeme obdivovat především na Tachovsku. Patří mezi ně kříže (typické jsou 4-5 m vysoké, jejichž ramena zakončuje trojlístek), zdobené sloupky soch, boží muka i samotné sochy, jejichž společným znakem jsou nereálné anatomické proporce. Nicméně právě tato drobná dílka dodávají krajině jistý půvab a musím zároveň dodat, že takto rozsáhlý soubor děl jednoho umělce se v naší republice již neopakuje.
Po nestíněné silnici půjdeme směrem k Tachovu asi jeden kilometr. Asfaltka se poté zařízne do lesa a zanedlouho tak učiní i naše kroky, které tento povrch po asi 500 metrech od hranice lesa opustí. Zabočíme pravoúhle vpravo na celkem širokou lesní cestu. Přehoupneme se přes nevysoký kopec, abychom se ocitli kousek pod hrází vodního díla Lučina. Až dojdeme opět ke zpevněné cestě, zahneme doprava. Po pár krocích se nám ukáže celkem idylická krajina s několika málo domky a velkým rybníkem, který se nazývá Liškárna. Budeme pokračovat dále po cyklotrase číslo 2171. Za chvíli bude naší cestu přetínat řeka Mže, jejíž tok nás doprovodí až k hrázi přehrady Lučina, která patří k nejvýznamnějším vodním dílům Tachovska. Nádrž byla budována mezi lety 1971 – 1975 jako zásobárna pitné vody. Z 21 metrů dlouhé sypané hráze je krásný výhled na klidnou vodní hladinu obklopenou smíšenými lesy.
Vraťme se z hráze opět na cyklotrasu a pokračujme v pochodu podél břehů nádrže, kterou ale bohužel přes vzrostlý porost neuvidíme. Kousek před odbočkou na Milíře se nachází lesní cesta mířící doprava, do lesa. Určitě se po této cestě vydejte a udělejte si kraťoučkou zacházku, cesta se o něco dále opět vrací na silnici. Po pár krocích se ocitáme na místě jako stvořeném pro krátkou vzpomínku na zaplavenou obec Lučina. Jediné, co po ní zbylo, je pomník 25 obyvatelům Lučiny padlých během první světové války v podobě velkého krucifixu. Lučina bývala celkem velkou vsí – před vypuknutím druhé světové války se zde nacházelo 101 domů, ve kterých žilo 602 obyvatel. Byli to především lidé pracující ve zdejší železárně a sklárně. V roce 1816 zakoupil místní železnou huť hrabě Mikuláš Windischgrätz, který vynaložil nemalé prostředky na modernizaci, v té době zřejmě nepříliš prosperujícího podniku, který rázem proměnil v rozsáhlý areál obsahující dvě vysoké pece a celkem osm hamrů. Ještě v 19. století došlo k ukončení provozu železárny a přeměně na sklářskou výrobu. Ze všech skláren této oblasti přežila nejdéle právě tato v Lučině. Poslední náplní výroby zdejšího podniku bylo zpracování dřeva, zejména soustružení kopyt do obuvi. Provoz se zde udržel do druhé světové války. Je možné, že byste tento podnik s ostatními domy obce, mohli dosud na dně Lučiny spatřit, neboť dle přírodovědce tachovského muzea Pavla Řepy nebyly objekty, které skryje budoucí vodní hladina, zbourány.
Když se vrátíme zpět na silnici a budeme pokračovat v původním směru, dojdeme po 20 minutách na okraj obce Obora. Toto pojmenování připomíná skutečnou oboru, která se zde v 17. století nacházela. Byla založena Janem Filipem Husmannem z Namedy, později podstatně rozšířena za Windischgrätzů. Po můstku přejdeme vody Sklářského potoka, jehož břehy jsou obklopeny melancholickou krajinou plnou suché trávy a několika dřevěných pahýlů trčících ze země.
Další z toků, který po mostě překonáme, vypadá téměř stejně jako předchozí, čili jako potok, ale nenechte se mýlit, v tomto případě se jedná opět o řeku Mži, která pramení asi 10 km vzdušnou čarou od tohoto místa. Dopravní značení nás navede do našeho výchozího bodu. Zahýbáme vpravo a po dvou kilometrech se ocitáme v místech, kde náš výlet začínal.
KNIŽNÍ ZDROJE:
DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN isbn80-7340-065-0.
PROCHÁZKA, Zdeněk. Český les - Tachovsko. Historicko-turistický průvodce. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1994. ISBN 80-901122-2-6.
ELEKTRONICKÉ ZDROJE:
Pod hladinou Lučiny možná ještě stojí bývalá kopytárna [online]. Vltava Labe Media, 2012 [cit. 2023-11-25]. Dostupné z:

Tachovsko – /SERIÁL/ Jedním z prvních velkých vodních děl – nepočítáme-li rybník v Brance – na řece Mži je přehradní nádrž Lučina na sedmadevadesátém říčním kilometru. A právě té se budeme v dnešní a příští části seriálu Deníku o řece Mži věnovat.

19/04/2025

TIP NA VÝLET: PO KRÁSNÝCH VÝHLEDECH SPORTOVNÍ VÝKONY (okružní 3,4 km)
Muzeum Aš – pomník F. L. Jahna – pomník T. Körnera – rozhledna – Sportovní areál vrch Háj – pramen Medvědího jezírka – Muzeum Aš

Naše pozornost bude věnována špičce České republiky. Cílem dnešního výletu je Aš a její pozoruhodná kamenná rozhledna na vrchu Háj. Upravené parkové okolí připomíná zašlou slávu rozkvětu městečka počátkem 20. století, kdy zaujímalo úpravností a čistotou veřejných prostranství přední pozice v rakouských zemích. Na tuto část historie navazuje současné město, v závěru putování Vás o tom přesvědčí moderní rozlehlé sportoviště. Vzhledem k délce trasy a atraktivitě můžete vyrazit na výlet i s dětmi. Cesta se dá zvládnout i s kočárkem, asi 400 m úsek od prvního pomníku k rozhledně je trochu krkolomnější, jedná se o zpevněnou lesní cestu. Schodišti, kterým stoupá modrá TZ k pomníkům, se můžete s kočárkem pohodlně vyhnout, o 250 m dále je štěrková cesta, která Vás na modrou TZ opět přivede.
Malé městečko na hranici České republiky vyniká překrásnou okolní přírodou. Jeho založení je kladeno do období 11. – 12. století. Zvláštností je, že se v historii jednalo o jediné území českých zemí, kde byl od 16. století dominantní protestantismus. Zatímco všude jinde zrovnoprávnil Toleranční patent (1781) nekatolíky, tak zde se ochrana práv týkala zejména katolické menšiny. Od konce 18. století se z městečka stala textilní velmoc. Mnoho historických budov bylo zničeno požárem roku 1814, a to včetně sídla Zedtwitzů, kteří vlastnili zdejší panství od roku 1400 do roku 1850. Díky počtu obyvatel vyššímu než 10 000, získalo sídlo roku 1872 status města. Největší úpadek Aše souvisí s poválečnou „obnovou“. Tehdy bylo během několika málo let zlikvidováno 60% domů. Osobně mám z Aše takový zvláštní pocit – žádné skutečné náměstí, žádné historické centrum. Celé město budí dojem jedné hlavní silnice s okolní málo zajímavou zástavbou. Nepříliš dobře promyšlená mohutná panelová výstavba započala v 60. letech a zasadila městu definitivní ránu.
Ideálním výchozím bodem by mohlo být parkoviště u muzea. Toto strategické místo nám umožní navázat nebo naopak zahájit cestu prohlídkou muzea, které je v provozu od roku 1892. Od 60. let 20. století se nachází v současné budově, která bývá často označována jako zámeček, ačkoliv jím není, pouze se nachází v místě vyhořelého zámku. Hlavním zdrojem obživy zdejšího obyvatelstva byl textilní průmysl, proto se od počátku muzeum soustředilo zejména na sběr souvisejících artiklů. Kromě toho je k vidění množství předmětů dokumentujících regionální vývoj. Při muzeu funguje také Společnost pro výzkum kamenných křížů, zároveň je zde vedena centrální evidence kamenných křížů a drobných památek České republiky. Určitě stojí za krátkou procházku také okolní muzejní zahrada, kde jsou rozmístěny různé zajímavé kamenné fragmenty – náhrobní kameny z bývalého evangelického hřbitova, hraniční a mezní kameny, kamenné nádrže a papírenské rozmělňovací kameny. Naleznete zde také památný strom Zedtwizův javor, který vyniká mezi zdejším porostem nejen stářím, nýbrž též pravidelně rostlou korunou. Zdejší zahrada je skutečnou oázou klidu. Ve vnější straně oplocení je zakomponován velký pískovcový reliéf Salva Guardia z roku 1724, který chránil město před pleněním a vypálením v případě válečného konfliktu a zároveň jej osvobodil od povinnosti ubytovávat vojska.
Hned naproti přes ulici se tyčí 48 m vysoká štíhlá věž novorenesančního katolického kostela sv. Mikuláše postaveného ve druhé polovině 19. století.
V obci musíte dále navštívit:
Z mého pohledu je nejkrásnějším prostorem města zástavba kolem radnice. Můžete zde vidět tyto objekty úzce související s historií města:
• pomník Dr. Martina Luthera – jedná se o jediný památník tohoto významného církevního reformátora, zakladatele protestantismu, v České republice. Byl zhotovený roku 1883 při příležitosti výročí 400 let narození této osobnosti. Je to jediná památka, která zůstala netknuta po velkém požáru kostela (viz níže), ač se skulptura nacházela v jeho bezprostřední blízkosti (vzdálen 20 m).
• evangelický kostel Nejsvětější Trojice – absolutní zánik této barokní stavby byl započat požárem roku 1960 v závěru právě realizované rekonstrukce, následně roku 1971 byla zbourána loď a roku 1978 následovala i věž. Tím přišla Aš o velkolepou dominantu (uvádí se kapacita 4 500 osob) dokumentující historický vývoj. Též zařízení svatostánku bylo mimořádné (ale bohužel nedochované) – barokní oltář z roku 1754, sochy Krista v životní velikosti, ve své době největší varhany v západních Čechách se 4 318 píšťalami, hrobka Zedtwitzů a další. Dnes je prostor pietně upraven za částečného použití stavebního materiálu kostela.
• radnice – základ k současné podobě radnice položila rodina Zedtwitzů v roce 1733, poté co starší objekt nenávratně zničil požár. Ani následující budově se požár nevyhnul a zcela ji zničil. Současný objekt byl postaven v letech 1815-16 podle staršího projektu se změnou tvaru střechy a zvýšením o jedno patro. Na začátku 21. století byla budova rozsáhle adaptována a rekonstruována pro potřeby moderního úřadu.
• pomník Johanna Wolfganga Goetha – jeho socha s minerálem v ruce dominuje kamenné kašně. Tento způsob ztvárnění velkého básníka, prozaika, geologa je ojedinělý na území Čech. Pomník byl instalován v roce 1932 ke stému výročí úmrtí této osobnosti a zároveň jako připomínka častých pobytů básníka v Aši (jeho zastávky v této oblasti jsou zaznamenány na podstavci sochy). Zároveň se v současnosti jedná o jeden z mála pozůstatků původní zástavby Aše.
A protože modrá je dobrá, vyrážíme po modré TZ na nepříliš dlouhou (1,5 km) pozvolna stoupající cestu končící výhledy z rozhledny na vrchu Háj. Jedná se o skutečně příjemnou lesní cestu, jejíž okolí je spíše upraveno jako městský lesní park. Původně na vršku těžili Zedtwitzové kámen používaný k výstavbě domů. Roku 1861 pozemky od hrabat zakoupila obec. Záměrem bylo místo kultivovat. Prvním krokem bylo zalesnění a úprava vycházkových cest, roku 1874 byla zahájena sbírka pro výstavbu rozhledny, která se měla stát vrcholem celého díla, realizace proběhla až roku 1903. Roku 1884 byl vrcholek doplněn ještě o nezbytný hostinec s ubytováním. Než dojdeme na vrchol, seznámíme se prostřednictvím soch nejdříve s Friedrichem Ludwigem Jahnem a později Theodorem Körnerem. Friedrich Ludwig Jahn (1778 – 1852) – otec gymnastiky, žil na přelomu 18. a 19. století, byl zakladatelem německého tělocvičného hnutí Deutscher Turnverband. Zavedl v gymnastice používání nového nářadí – hrazda a bradla. Jeho propagace tělocviku byla neoddělitelně spojena s nacionalizmem, díky tomu byly jeho myšlenky později zneužity Německým turnerským svazem. Dnes se jedná o dosti rozporuplnou postavu, myslím, že je nutné vnímat tuto osobnost v kontextu doby, ve které žil. Mojí myšlenku může potvrzovat i fakt, že po 2. světové válce jeho busta z pomníku v Aši, který byl odhalen roku 1909 k výročí 60 let Ašského tělovýchovného spolku, zmizela. V roce 2009 byl památník a jeho okolí upraveno, roku 2013 přibyla i nová busta. O 150 m dále je busta dalšího německého velikána – Theodora Körnera (1791 – 1813), básníka a vojáka, což se mu stalo také osudným. Zemřel velice mlád, v 21 letech, na bitevním poli u německého města Gadebusch. Tento pomník byl odhalen 100 let po úmrtí Theodora Körnera, v roce 1913. I zde se opakovala novodobá historie předešlého pomníku. Poválečný osud b***y není znám, teprve v letech 2013-2014 byla doplněna nová busta a další zmizelé náležitosti pomníku (reliéf jezdce na koni a dvě nápisové desky). Trio velikánů doplňuje pamětní deska Friedricha Schillera, instalovaná pod rozhlednou na skalním převisu roku 1905. Též zde se opět opakuje nám již známý osud zdejších památníků – reliéf obličeje básníka zmizel, teprve roku 2014 byla dochovaná kamenná deska obohacena o nový. A nyní již máme vrchol (doslova) našeho putování na dohled. Přímo před námi se tyčí 34 m vysoká kamenná rozhledna, velice oblíbený cíl zdejších turistů. Věž je řazena do sítě 172 dochovaných tzv. Bismarckových rozhleden, stavěných na počest velkého německého státníka Otto von Bismarcka na čtyřech kontinentech. Nejvíce těchto věží tedy pochopitelně nalezneme v Německu (146), v České republice jsou tři (Aš, Cheb, Šluknovský výběžek), další se nachází dokonce i v Tanzánii nebo Kamerunu. Kromě toho, že se jedná u nás o nejstarší ze tří Bismarckových věží (stavba byla dokončena roku 1903), zároveň je také tou nejzápadnější. Autorem projektu byl prominentní německý architekt Wilhelm Kreis (1873 – 1955), jehož pozoruhodná tvorba slavila úspěchy za každého režimu. I za projekt zdejší rozhledny získal roku 1901 prestižní ocenění na Umělecké výstavě v Drážďanech. Po zdolání 122 schodů budete odměněni úchvatným výhledem kolem dokola – můžete spatřit další z Bismarckových věží na Zelené hoře u Chebu, šumavský Špičák, Klínovec i Fichtelberg v Krušných horách, Lesný ve Slavkovském lese nebo Dyleň v Českém lese. S tím, co vidíte, Vás seznámí měděné tabulky na parapetech oken.
Kolem bývalé budovy pohostinství, ulicí U Rozhledny, sejdeme níže. Za chvíli se před námi objeví velké moderní sportoviště a naši cestu bude kousek kopírovat inline dráha. Vstupné do areálu je zdarma, půjčovna nabízí širokou škálu sportovního vybavení za přívětivé ceny. Najdete zde dětské hřiště, plochy pro různé míčové sporty (tenis, basketball, streetball…), badmintonové hřiště, stolní tenis, ruské kuželky, minigolf a lezeckou stěnu. Je to opravdu místo, kde snadno zanecháte poslední zbytky energie. Po chvilce se napojíme na cyklostezku číslo 2060, odbočíme vpravo. Za malým jezírkem napájeným Medvědím pramenem se opět napojíme na modrou turistickou značku a sejdeme zpět k výchozímu bodu.
KNIŽNÍ ZDROJE:
KRÁTKÝ, Jiří a MIlan VRBATA. Aš v zrcadle času. Aš, 2005.
ELEKTRONICKÉ ZDROJE:
Česko země příběhů: Bismarckovy věže [online]. Czech Tourism, 2017 [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://www.ceskozemepribehu.cz/pribeh/97-bismarckovy-veze
DOLANSKÁ, Jitka. Aš si připomíná smutné výročí, před šedesáti lety lehl kostel popelem [online]. 10. 5. 2020 [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/evagnelicky-kostel-nejsvetejsi-trojice-as-pozar-vyroci.A200505_545977_vary-zpravy_ba
DOLANSKÁ, Jitka. Budova ašské radnice přežila ničivý požár i bourání, teď slaví 290 let [online]. In: . 9. 3. 2023 [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/karlovy-vary/zpravy/pamatky-historie-radnice-budova-as-oslava-pozar-bourani.A230309_712631_vary-zpravy_melu
Chebský deník: Tři Bismarckovy věže stojí v Čechách, dvě na Chebsku [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://chebsky.denik.cz/zpravy_region/rozhledny_cheb20070601.html
Informační centrum Aš [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://www.info-as.cz/
Město Aš [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://www.muas.cz/
Muzeum Aš: Národopisné a textilní muzeum [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: https://www.muzeum-as.cz/
Sportovní areál vrch Háj [online]. [cit. 2023-04-09]. Dostupné z: http://www.lesy-as.cz/sportovni-areal
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Aš [online]. c2023 [citováno 9. 04. 2023]. Dostupný z WWW:
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Friedrich Ludwig Jahn [online]. c2022 [citováno 9. 04. 2023]. Dostupný z WWW:
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Martin Luther [online]. c2023 [citováno 9. 04. 2023]. Dostupný z WWW: