Historie organizace
Historie této dětské organizace se nepíše příliš dlouho, ale o to je jistě bohatší. K této historii však nepočítáme dlouhé roky poctivé práce, i když to bylo pod názvem Pionýrská organizace SSM. Po „sametové“ revoluci v roce 1989 došlo ke změnám a rozdělování i v této dětské organizaci. Bolatickou skupinu, sídlící tehdy v místní ZŠ opustilo většina členů z řad vedoucích a prak
tikantů a posléze musela odejít i profesionální skupinová vedoucí. Zůstalo pár největších nadšenců, kterým nezbývalo, než se znovu pustit do všeho od samotného začátku. Po nedobrovolném vystěhování z prostor ZŠ jsme se přestěhovali do prostor bolatického zámku. Stěhování nám nezabralo moc práce, jelikož nebylo vlastně co stěhovat, o to víc dalo práci trošičku zkulturnit dvě obrovské místnosti. Penězi z vlastní kapsy a obrovským nadšením se to nakonec opravdu povedlo a tak se začínalo blýskat na lepší časy. Tlak proti „pionýrům“ a jejich rudým šátkům na krku se stal neúnosným, a tak nezbývalo nic jiného, než upustit od členství v této tehdy ještě stále největší dětské organizaci. Psal se začátek roku 1992, měli jsme tři oddíly – Pegas, Netopýr a Orion, ve kterých pracovali tři vedoucí, 11 praktikantů a 45 dětí. Začali jsme si říkat Dětská organizace VESMÍR. Nebyli jsme ani pionýři, skauti, junáci či příslušníci jiné organizace, kterých bylo víc než dost. Byli jsme sami sebou a bylo nám dobře. Nikdo nám nepřikazoval, co máme nosit, co dělat, jak se chovat, co učit děti atd. Zvažovali jsme o registraci u Ministerstva vnitra, ale nakonec se rozhodli naleznouti dětskou organizaci nám nejbližší. Tou se stal KONDOR /Konfederace nezávislých – dětská organizace/, který nás na podzim roku 1992 vzala pod svá křídla. Tato malá organizace /asi 1500 členů/ vznikla v polovině roku 1990 a její statut nám vyhovoval a byl nám nejbližší. Od této chvíle zněl náš oficiální název KONDOR, skupina VESMÍR Bolatice. Přidružením ke Kondoru se v naší činnosti nic nezměnilo. Oddíly pracovaly stále stejně, jen k nim přibyl nový oddíl s názvem Arakis, občas jsme udělali nějakou akci i pro ostatní děti nejen v naší obci – tábory, jarní a podzimní tábornické dny, maškarní plesy, maxišou, sportovní turnaje atd. Pro místní občany jsme uspořádali několik koncertů, když jsme na pódium kulturního domu pozvali např. Pavla Dobeše, Vojtu Kiďáka či skupiny Kamelot nebo Hop trop. Dělali jsme také spoustu brigád, abychom přispěli ke zkrášlení naší obce. Při zpětném ohlédnutí do naší historie zjistíme, že rok 1992 byl zatím nejvýznamnějším, zvláště, když připomeneme, že v tomto roce jsme od Obecního úřadu dostali budovu „staré školy“, která se měla v budoucnu stát naším hlavním stanem. Plni elánu jsme se pustili do rekonstrukce, o níž bychom nikdy neřekli, že bude mít takový rozsah, jaký nakonec měla. V budově z roku 1837 bylo všechno tak zdevastované a zničené, že se muselo upravovat od samotného počátku. Finančně pomáhal nejvíce Obecní úřad, ale i my jsme se činili, jak jen se dalo. Život v organizaci běžel dál svým tempem a naše budoucí sídlo začínalo dostávat novou podobu. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli přizpůsobit prostory „staré školy“ naší činnosti a navíc zde zbudovat i turistickou základnu, a to hlavně pro dětské kolektivy z celé naší vlasti. Od podzimu roku 1994 zdobila budovu nová fasáda, ale do finále zbývalo ještě hodně práce. Tisíce a tisíce hodin poctivé práce, každá volná chvilka strávená na opravě, mnohdy i posměch kolemjdoucích, to byla nutná daň našemu snu, který se naplnil v neděli 24. září 1995 ve 14,00 hodin, kdy náš velký fanda a rovněž pomocník, pan starosta František Solich, slavnostně přestřihl pásku. Začala nová etapa naší činnosti. S otevřením nové základny přibyly i nové starosti. Místní občané si konečně začali zvykat na to, že v Bolaticích dobře nefungují jen již dávno zažité spolky a organizace, ale i my. Rozrostly se nám naše řady, přibývalo spoustu nových nápadů a jediné, čehož se nedostávalo, byly finance. Naše nová základna se sice stala chloubou nejen naší, ale jistě i obce, spolykala ovšem více, než jsme jí byli schopni dát, a tak nezbývalo, než stále shánět a shánět penízky. Dalším velkým krokem kupředu bylo i získání vlastní stanové základny pro 70 osob. Tuto jsme po velkých opravách a doplnění vším potřebným inventářem v roce 1996, začali každé letní prázdniny stavět v Jánských Koupelích. Opět se nám veškerá dřina vyplatila a my se dnes můžeme chlubit jednou z nejlepších stanových základen v širém okolí. Na této základně každoročně stráví část svých prázdnin spousty dětí, a to nejen od nás z Bolatic, ale z blízkého i dalekého okolí. A teprve tehdy začínáme sklízet zasloužené ovoce v podobě úplné spokojenosti všech, kdož zde na čas našli svůj druhý domov. Naše činnost však byla neustále rozvíjena směrem dopředu a z ještě před nedávnem malé hvězdičky na vesmírném nebi se začalo klubat krásné, ale zároveň i veliké souhvězdí. Elánu měli mnozí ještě dostatek, ale s časem a penězi začaly být problémy. Tato ošemetná věc se dala řešit jediným možným způsobem, začít podnikat. Výroční porada na jaře roku 1998 se zcela nesla v tomto duchu a po dlouhotrvající diskusi byl odsouhlasen návrh, abychom se ucházeli o právě vyhlášený konkurz na pronájem pohostinství na ul. Svobody v Bolaticích. Nevíme, čím jsme tehdy ohromili komisi, která vybírala ze spousty zájemců. Asi svou troufalostí, snad vším tím, co jsme doposud udělali. Je prostě jisté, že jsme v konkurzu uspěli a nastala nám řada nových starostí. Bylo třeba splnit to, co jsme slíbili v podnikatelském záměru. Nezbývalo, než se zadlužit „až po uši“ a pustit se směle do práce. Po částečné rekonstrukci jsme 18. září 1998 znovu pohostinství otevřeli a kromě názvu „Pod kostelem“ zde bylo k vidění i spoustu nového. Nastaly nám ovšem problémy s úřady, protože se asi zatím nikde nesetkali s dětskou organizací vlastnící hospodu. Jsme opravdovou raritou nejen v našem regionu, ale v celé republice a mnozí státní úředníci, ale i zástupci firem se hodně zapotili, než nám dokázali vyhovět v našich požadavcích. Vše se časem vyřešilo, a tak byla na jaře roku 1999 otevřena i cukrárna, která byla po svém přestěhování do zbrusu nových prostor posléze koncem léta roku 2000, prodána. Začátkem léta 1999 jsme si splnili i náš další plán a přijali profesionální pracovnici, která nám vede veškeré „papírování“. Na menší údržbářské a jiné práce jsme využili možnost a přijali jednoho zájemce o výkon civilní služby. V současné době skupina zaměstnává pět zaměstnanců na plný úvazek a po finanční krizi v roce 2000 se opět objevuje v tom nejlepším světle na jasném nebi. Dnes již není odkázána na věčně prázdnou státní pokladnu a dokázala se vypořádat s povětšinou nesmyslnými byrokratickými požadavky úřadů. Moderní a skvěle vybavenou turistickou základnu navštěvuje čím dál víc spokojených dětských a mládežnických kolektivů, a to nejen z důvodu velmi dobré ceny, ale i proto, že zde vždy naleznou osoby stejné krevní skupiny. A tak nám, kteří to vše děláme jen tak pro radost, ubylo spousty práce a starostí a opět se můžeme plně věnovat naší hlavní činnosti a tou byla v dobách nejen dobrých, ale i zlých, práce s dětmi. Vždyť během těch několika let naší existence mohli naši členové, a těmi jsou ponejvíce děti, navštívit mnohá krásná místa naší vlasti, ale podívat se i do zahraničí. Oddíl Pegas již není, ale nahradil ho ambiciózní oddíl Jestřáb, který bohužel zanikl asi po třech letech své existence. Stejně dopadl i oddíl Netopýr. V bývalé klubovně oddílu Jestřáb proto vznikl luxusní pokoj s ložnicí pro vedoucí, čímž snad byl odstraněn poslední nedostatek v ubytovacích službách pro dětské a mládežnické kolektivy. Oddíly Orion a Arakis fungují stále, a to je jen dobře. Dnes jsme již organizací, která není na nikom jakýmkoliv způsobem závislá. Většina větších akcí pro „naše“ děti je námi finančně podporována a na rozdíl od jiných organizací a hlavně movitých podnikatelů, jsme ochotni sponzorovat i akce pro všechny ostatní děti v Bolaticích, ať jsou pořádány školou, školkou či jinou organizací. A o tom to od samotného začátku bylo a jistě ještě dlouho bude. Mnozí z těch, co již opustili naše řady a nyní si již šlapou svou vlastní cestičku prosvětlenou sluncem života, jistě nikdy nezapomene na chvíle svého dětství, stráveného v kolektivu lidí, kteří svému přesvědčení byli a jsou ochotni obětovat velkou část svého života. O tom co dál bude, nikdo neví, o tom, co však bylo, se člověk u nás nedozví jen z vyprávění, ale i z našich kronik, které hovoří řečí jasnou a srozumitelnou. A asi teprve tehdy, až si naše unavené oči budou tyto kroniky prohlížet, si mnohý z těch, co tohle všechno spískali, uvědomí, že kus svého života zasvětili dobré věci a zůstalo za nimi nemálo poctivé práce, za kterou se opravdu není proč stydět.
