07/06/2025
Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle náš příběh budu sdílet.
Možná by bylo jednodušší nechat to všechno být.
Nechat věcem volný průběh, jak se říká, a dál se tvářit, že se nic neděje.
Část mě si to chtěla nechat pro sebe. V tichu.
Ale druhá část – taková ta, co se občas ozve ve tři ráno – mi šeptala, že by to bylo nefér.
Možná i vůči vám. Možná hlavně vůči sobě.
Nečekejte obhajobu.
Ani nářek. Ani tragédii.
Tohle je jen život. Tak jak přišel.
A my jsme se snažili si z něj vzít, co šlo.
V Javorce jsme prožili třináct let.
Byl to náš domov.
Narodily se nám tam dvě děti.
Náš dům, který jsme krok za krokem milovali víc, než bychom si kdy připustili.
Zůstalo tam všechno – dětský smích, nové podlahy, noci bez spánku i ty, kdy všechno konečně klaplo.
A pak přišla nemoc.
Chronická, nečekaná.
Zůstala.
Někdy se tvářila jako spolubydlící, jindy jako trest.
Po druhém porodu přišel relaps, který trval dva roky.
Dva roky, kdy jsem měla pocit, že stárnu o dekádu každým měsícem.
Kdy jsem nemohla. Vůbec.
A zbytek rodiny padal se mnou.
Ale možná to bylo potřeba.
Potřebovala jsem se na chvíli ztratit,
abych si mohla znovu najít směr.
Uvědomit si, co vlastně chci.
A že nechci všechno.
Že mi stačí být máma.
Opravdově.
Bez očekávání okolí. Bez ambicí, které nejsou moje.
Že chci s dětmi poznávat místa, která nejsou na mapě.
Že jim chci ukázat svět, kde štěstí není zabaleno v balíčku all inclusive,
ale v obyčejném večeru u řeky, s mokrýma nohama a chlebem s máslem v ruce.
Bylo to těžké.
Vojta musel odejít z práce.
Já nebyla schopná zvládnout ani sebe, natož děti.
Byly dny, kdy jsme netušili, jak to všechno zvládneme.
Finančně, prakticky, mentálně.
Pomohli rodiče.
A to je další věc, na kterou se zapomíná –
že někdy přežíváme jen díky těm, co tu byli vždycky. (Jen táta a máma jsou s náma. Napořád s náma)
A pak se něco změnilo.
Pomalinku.
Únavně.
Ale přesto.
Zase jsem se začala cítit… trochu víc živá.
Pořád unavená, pořád nemocná, ale taky vědomá.
A tehdy jsem si řekla: stačí.
Je čas jít dál.
Přiznat si, že to, co jsme budovali, už dál neutáhneme.
Dům, podnikání, ubytování, zahrada, děti –
to všechno bylo najednou moc.
A moje tělo mi to začalo říkat naprosto jasně.
Pusť to.
Bez výčitek.
Bez dramatu.
Jen pusť.
A tak jsme vzali Medoura.
Naše staré auto, které bylo spíš vzpomínka než dopravní prostředek.
Nepředstavovali jsme si velké plány.
Věděli jsme, že možná skončíme v Plzni.
Ale taky jsme věděli, že potřebujeme vyjet.
Bez cíle.
Bez tabulky.
Jen s dětmi a pocitem, že cesta je cíl.
Že tohle si jednou možná zapamatují –
že jsme prostě nasedli a jeli.
Bez obav. Bez strategie.
A máma se jim ten večer doma už nezhroutila.
Dnes vím, že to bylo správně.
Ten dům jsme milovali.
Opatrovali.
Dali jsme mu, co jsme mohli.
A teď je na čase, aby ho miloval někdo jiný.
Věřím, že se tam může stát něco krásného. Možná kulturní místo, možná nový domov.
Ale to už není náš úkol.
To už není náš příběh.
Ten náš jede dál.
V Medourovi.
Naše mapa má spoustu bílých míst.
A možná právě to je ten největší dar, co jsme si mohli dát.
A tak už s lehkým srdcem, zavíráme Ubytovani a nabízíme dům k prodeji. Verim, ze se najdou lidé, kteří si to tu zamilují stejně jako my.
Děkujeme všem hostům, kreří se za ty roky u nás ubytovali. Bez Vás by nebylo nic! Poznali jsme spoustu příběhů a životních cest, které pro nás byly obrovskou inspirací. Díky za ty roky a snad se potkáme na naší další cestě. 🙂
B.
https://davidstasek.cz/property/prodej-nadcasove-vily-u-parku-javorka-ceska-trebova/
