Vila HOŘIČKY – INFORMACE O OBCI
https://www.vilahoricky.cz/cs/
Obec Hořičky, někdy nazývána Hořička, německy Hörnitz, se odlišovala od ostatních vesnic nejen svou velikostí – k obci byly postupně připojeny vsi a osady Chlístov, Nový Dvůr, Posadov, Kalousov – ale i jakýmsi městským rázem, který oceňovali již autoři starších turistických průvodců. m.), čistému vzduchu a okolní lesnaté krajině vyh
ledávaným letoviskem již v 19. století, v roce 1929 byla dokonce vyhlášena jako „letovisko“ náchodského okresu. V letních měsících sem přijížděli nejen bývalí rodáci, ale rodinnou dovolenou zde trávila řada hostů z celých Čech. Místo bylo rovněž známé a vyhledávané i díky dvěma proslulým sanatoriím, jejichž pověst založil lidový lékař zlomenin Antonín Pich, zvaný Pechanec (1795-1865). V úspěšné léčbě zlomenin ve svém sanatoriu pokračovali MUDr. Alois Kutík (1857-1931) a jeho syn MUDr. Alexandr Kutík (1897-1981). Další známou ordinaci a sanatorium vedli MUDr. Kašpar Rosa (1844-1930) se synem MUDr. Antonínem Rosou (1882-1930). Jejich ordinaci a uvolněné místo obvodního praktického lékaře v Hořičkách převzal v roce 1931 MUDr. František Zedník (1902-1960). Vyhlášenou se stala nejen hořičská mast na rány a lišeje, připravovaná podle receptu Antonína Picha, ale i slavná dvoudenní hořičská pouť na Svatodušní svátky, oblíbená zvláště mezi mladými děvčaty – říkalo se, že každé děvče, které jde jen jednou na Hořičky na pouť, jistě se v příštím masopustě vdá. Tak jak rostl význam obce, která se stala hospodářským a správním střediskem pro připojené další vsi jako byly Lhota pod Hořičkami, Újezdec, Mezilesí, Litoboř, Křižanov, Světlá, Vestec, Brzice, Proruby, zvyšoval se počet domů a stálých obyvatel. Z HISTORIE OBCE
Nejstarší zmínka o Hořičkách se uvádí k roku 1350, kdy zde byla zřízena plebánie. století byl statek majetkem vladyků z Hořiček, v 15. století se stal součástí panství Rýzmburk, které v roce 1534 přikoupil Jan z Pernštejna ke zděděnému náchodskému panství. V roce 1544 odkoupil náchodské a vízmburské panství Zikmund ze Smiřic, rýzmburské, ke kterému patřily Hořičky, bylo prodáno Bernardu Žehušickému z Nestajova, ten byl po své smrti v roce 1563 pohřben v místním kostele. Dalším majitelem Hořiček, které připadly ke statku heřmanickému, byl Kuneš Bohdanecký, rovněž pohřbený v místním chrámu. V roce 1583 koupil bývalé rýzmburské zboží Jaroslav ze Smiřic, a tak došlo k opětovnému spojení Hořiček s náchodským panstvím. Smiřické vystřídali po roce 1623 Trčkové z Lípy. Jejich pád znamenal další rozdělení rozsáhlé feudální enklávy. Hořičky jako součást zboží heřmanického koupil v roce 1637 nový majitel panství Náchod Oktavián kníže Piccolomini de Arragona. A k náchodskému panství pak Hořičky patřily až do roku 1848, kdy se stali katastrální obcí, k níž byly připojeny obce Chlístov, Kalousov, Nový Dvůr a Posadov. Piccolominské dědictví vysoudili v roce 1787 Desfoursové, od jejich věřitelů koupil panství v roce 1792 Petr vévoda Kuronský a Zaháňský. UVÁDĚNÉ POČTY OBYVATEL A DOMŮ V PRŮBĚHU STALETÍ:
Johann Müller: Die Herrschaft Nachod statistisch – topgraphisch und historisch Dargestellt. Rukopis z roku 1842, s. 109 – Hořičky: 60 domů, 354 obyvatel. Bibliotéka místních dějepisův. Urbánek ve Vlašimi, 1890, s. 69
- Ves Hoříčky čítající 409 katolíků, 5 israelitů v 65 domech, jest tu farní chrám, škola, c.k. poštovní úřad, 6 náleven piva a lihovin, 3 obchodníci v plátnech a látkách bavlněných, 2 truhláři, 4 bednáři, 1 sedlář, 1 kovář, 1 krejčí, 3 obuvníci, 1 tkadlec. Ottův slovník naučný, díl XI, s. 583 uvádí k roku 1890 na Hořičkách 431 obyvatel české a 14 německé národnosti, 69 domů. Seznam míst v království Českém. místodržitelství, Praha 1893,
s. 244 – Hořičky (včetně Nového Dvora, Hlístova, Posadova) 147 domů a 861 obyvatel. Praha 1913, s. 390 – hejtmanství Náchod
- uvedeno na Hořičkách 74 domy, 383 obyvatel. Kalousov 4 domy, 21 obyvatel. Nový Dvůr 12 domů, 46 obyv., Chlístov 47 domů, 186 obyv., Posadov 19 domů, 77 obyv., Lhota pod Hořičkami 62 domy, 280 obyv., Křižanov 42 domy, 166 obyv., Litoboř 106 domů, 496 obyv., Mečov 20 domů, 72 obyv., Nezléč 78 domů, 285 obyv., Proruby 25 domů, 97 obyv., Újezdec 31 domů, 145 obyv. Alois Chytil: Místopis Československé republiky: III. Vydání, Praha 1930, s. 384 – Hořičky 115 domů, 474 obyvatel, Češi – 467, Němci – 7. Hořičky patřily od r. 1876 do 31.1.1949 do obvodu Okresního soudu Česká Skalice. Náhrobní deska umístěná na pravé straně chrámové předsíně nese nápis: Léta Pana a Spasitele našeho umřel urozený a statečný rytíř Bernard Žehušický z Nestajova. V pokoji lehce odpočívati budu nebo Hospodin způsobil mně bydlení bezpečné. Náhrobní kámen Kuneše Bohdaneckého z Hodkova je zachován na levé straně chrámové předsíně. Je na něm zobrazen rytíř v celé postavě s helmicí a štítem. Deska nese nápis: Tuto leží urozený a statečný rytíř pan Kuneš Bohdanecký z Hodkova a na Lhotě Řešetové. Léta vím zajisté že vykupitel můj živ jest a že poslední den země vstanu a zase oblečen budu koži mou. +1586. Jeho dcera Kateřina Vilémina vévodkyně Zaháňská. Maria Paulina kněžna Hohenzollern-Hechingen prodala dědictví po sestře v roce 1841 Karlu Octaviu hraběti z Lippe-Bisterfeldu a od něho koupil náchodské panství v roce 1842 Jiří Vilém kníže zu Schaumburg-Lippe. Rodina zu Schaumburg-Lippe byla posledními feudálními vlastníky do roku 1848, náchodský svěřenecký velkostatek vlastnila i po dalších změnách (pozemková reforma v r. 1919, zábor pohraničí v r. 1938) až do roku 1945. Ani velké historické události se nevyhýbaly malé podhorské obci a také obyvatele Hořiček těžce postihla válečná tažení, která se přehnala naší krajinou. Během slezských válek (války o dědictví rakouské 1740-48) bylo v roce 1745 umístěno ve vsi 40 císařských jezdců, před bitvou dne 30.9. se zde uskutečnila schůzka rakouských velitelů. Také sedmiletá válka (1756-1763) prošla zdejším krajem. Začátkem srpna 1758 stál na Hořičkách sbor generála Laudona, odtud podnikl výpad na pruské vojsko ležící u České Skalice. Na zdejší faře se sešli k projednání vojenských akcí generálové Daun, Lasci, Beck a Laudon. V průběhu války byly Hořičky postiženy ničivým vpádem pruského vojska. Dne 10. 7. 1762 pruští husaři pod pohrůžkou zapálení obce vynutili na zoufalém faráři výpalné, které „doplnili“ drancováním a pleněním, v němž pokračovaly další oddíly husarů a kozáků. Rovněž války o dědictví bavorské (tzv. bramborová válka 1778-1779) neušetřily krajinu kolem Hořiček, přes které táhlo do Skalice pruské vojsko směrem k Brusnici a Studenci. S vojskem přišla bída, hlad, nemoci. V září roku 1779 přijel z Úpice přes Hořičky do České Skalice a Náchoda císař Josef II, aby se na vlastní oči přesvědčil o válečných škodách. Ohlas politických a hospodářských změn se projevil zvláště v bouřlivém roce 1848, kdy došlo ke zrušení patrimoniálních úřadů, k volbám do obecního zastupitelstva, jehož představený Josef Pich byl dokonce spolu s náchodským radním Josefem Hubkou v dubnu 1848 zvolen za náchodský vikariát poslancem do českého sněmu: Nechvalnou popularitou tehdy proslula hořičská obecní garda, která se účastnila nelítostného honu a nezabránila následnému veřejnému lynči podezřelých zlodějů z blízkého okolí vesnice. Válečné události roku 1866 sledovali obyvatelé Hořiček spíše zpovzdálí, musili však po dva dny živit oddíly pruského vojska, které ve vsi rekvírovaly potraviny. Na místním hřbitově se nachází hrob dvou pruských důstojníků, setníka Bernarda von Kügelgen a poručíka Friedricha Zimmermanna od slezského střeleckého pluku č. 38, kteří padli v bitvě u České Skalice. V dosud převážně zemědělské obci začala v druhé polovině 19. století vznikat řada řemeslnických dílen, rozšiřovány byly i podnikatelské a obchodní aktivity obyvatel. V roce 1860 bylo založeno Společenstvo živnostenské, v roce 1870 byl zřízen poštovní úřad a v roce 1885 občanská záložna. 4.6.1882 uspořádal Hospodářský spolek pro okr. Jaroměřský, královédvorský a českoskalický valnou hromadu na Hořičkách v hostinci pana Vitouška, kde se na pořad jednání dostala i otázka „Jaký způsob hospodářství byl by pro krajinu kolem Hořiček nejvýhodnější?“. Bohužel nedošlo k žádným odpovědím ani návrhům, jak konstatuje zápis ve školní kronice. Válečná léta 1914-1918 znamenala strádání i ztráty, povolání učitelů k vojsku (Ad. Celba, K. Hlavatý, J. Svoboda, K. Vík) ovlivnilo školní výuku. Na bojištích 1. světové války se účastnilo celkem 58 místních občanů, mj. MUDr. Ant. Rosa, Alex. Kutík, MUDr. J. Richter. Dne26.6.1915 navštívili školu okresní hejtman Beyerle a okresní inspektor F. Paul, aby vyhledali místnosti pro školu dětí polských uprchlíků, kteří následkem války v Hořičkách a okolí nalezli útočiště. světové válce došlo k výraznému rozvoji obce. Výnosem ministerstva vnitra byly v roce 1923 spojeny Hořičky s Chlístovem v jednu obec a vytvořeny dvě místní obce. Hořičky s osadami Kalousovem, Novým Dvorem, Posadovem a Chlístov. Rozšířil se počet obchodů, služeb, v roce 1925 byl zaveden v obci elektrický proud, elektrické osvětlení ve škole instalováno v roce 1926. V roce 1928 byl vybudován místní vodovod. Hořičky nemají železniční spojení, to nahradila od roku 1925 pravidelná autobusová doprava. Postaráno bylo i o dobré ubytování učitelů výstavbou obecního domu. Se stavbou, provedenou stavitelem Hofmanem z České Skalice, započato v roce 1923, dokončeno v roce 1924. Pravidelné sjezdy krajanů oživovaly letní měsíce řadou kulturních akcí, přijížděli četní letní hosté. Výjimečnou událostí se stala návštěva známého cestovatele Stanko Vráze, který do školy zavítal v roce 1931 na svém přednáškovém turné. Vrcholem průmyslových a obchodních aktivit bylo uspořádání výstavních trhů v Hořičkách ve dnech 6.-25.7.1937, kdy v budově školy i na volném prostranství se prezentovalo na 34 vystavovatelů místních i ze širšího okolí. Živnostenské výstavní trhy jsou pamětníky označeny jako „podnik nad místní poměry“. Událost dějově zpracoval Alois Jirásek:Gardista. Povídka, psáno 1889. Drobná próza II. J. Otto, Praha 1892. Rok 1848 v pohorském městečku H. Proti rozvášněnému davu a gardě se staví jeden rozumný tkadlec „pan Kliment“. Ubití zloději a překupníci byli pohřbeni na Boubíně farářem J. M. Ludvíkem. Stížnosti občanů a okradených sepisoval Jiráskem přímo jmenovaný učitel Řepka, zastávající tehdy i funkci obecního písaře. Zápis ve školní kronice uvádí: „Z Hořiček bylo vidět a slyšet, jak se válčilo u Vyškova, u Skalice, Svinišťan. Pruské vojsko bylo ve vsi 29. – 30.6.“ přivezli sem 2 zabité důstojníky pruské. Vstoupili do školy, neboť si mysleli, že jsou na faře. Truhlář Kalina musel udělat 2 rakve a farář pak zabité pohřbít. Při pohřbu hrála vojenská hudba jeden evangelický chorál. 30.6. pochodovalo pruské vojsko přes Hořičky k Brzicím. Odpoledne nastalo rekvírování potravy – zdvořile, hrubě i násilně brali, co kdo měl. Ve škole učiteli sebral Prušák chleba a další jídlo, míře na učitele pistolí. 1.7. odtáhlo vojsko z ležení pryč. 2.11.1866 jel přes Hořičky císař František I. Břetislav Chromec: Místopisný slovník Československé republiky. Praha 1929, s. 188 uvádí v obci Hořičky: 474 obyvatel, 115 domů, pošta, telegrafní stanice (1897), telefon (1904), autobusová stanice, četnická stanice (1901), fara, 2 chirurgické ústavy, 2 lékaři, záložna, výroba lněného a bavlněného zboží, továrna na nábytek, elektrárenské družstvo. Politická situace v roce 1938 byla sledována s obavami a napětím. V době mobilizace 21.5. bylo povoláno ke strážní službě na pevnost Dobrošov 16 osob z Hořiček a Litoboře. Nelehká léta protektorátu zasáhla i podhorskou obec, která se stala pohraniční, když bylo blízké okolí připojeno k říši. V koncentračním táboře Mauthausen zahynul 20.10. 1942 učitel Jaroslav Falta, který téměř 30 let působil na hořičské škole. V Terezíně zahynuli v květnu roku 1945 Josef Čapek z Hořiček a Bohuslav Petirů z Újezdce, věznění za odbojovou činnost a v Praze během květnového povstání padl Ladislav Balcar, pocházející z Chlístova. Těsně před koncem 2. světové války ( v týdnu po 6.5. ) procházely Hořičkami menší skupiny Němců, z Hořiček se stěhovali němečtí uprchlíci. 12.5. přijely na Hořičky první oddíly sovětské armády. Poválečné období bylo poznamenáno především násilnou kolektivizací a řadou změn,které nebyly vždy ku prospěchu obce. Tragické události v nedaleké Litoboři v roce 1952, kdy vyprovokovaný proces měl zastrašit rolníky odmítající vstoupit do JZD, nadlouho poznamenal politickou atmosféru v této oblasti. Politicky motivovaný byl rovněž proces s pěti zemědělci z Mezilesí v roce 1962. V letech 1985 až 1990 se staly Hořičky střediskovou obcí, k níž se přidružilo dalších 9 obcí, s celkovým počtem 1330 obyvatel. Získané finanční prostředky byly užity na rozvoj bytové a obecní výstavby, rozvíjela se i výstavba soukromých rodinných domů. Byla provedena oprava školy a zahájena výstavba budovy mateřské školy, kam byla umístěna i školní družina a školní jídelna. Do této budovy po celkové rekonstrukci a přístavbě byl v roce 1997 přemístěn celý 1. stupeň základní školy. V současnosti – v roce 2001 – žije na Hořičkách včetně připojených obcí Chlístov, Křižanov, Nový Dvůr a Mečov 482 obyvatel. I přes mnohé změny je patrný stálý rozvoj obce, jejíž historii a životě obyvatel tvořila vždy významný podíl škola. Pohled na Hořičky v roce 2000
Politický proces zvaný akce „Teror Litoboř“ se dvěma skupinami obžalovaných proběhl v lednu a v červenci 1952. Bylo odsouzeno 18 obviněných, výše trestu odnětí svobody byla v rozmezí 4-20 roků, provedeny tři tresty smrti. I trest doživotí. V roce 1962 byli odsouzeni za „podvracení republiky“ otec a syn Hanušovi, Josef Kadaník, Václav Mertlík a Jan Pavel. VÝZNAMNÍ RODÁCI A OSOBNOSTI PŮSOBÍCÍ
NA HOŘIČKÁCH:
Berger Jan, učitel, narozen 6.9. 1830 ve Slatině nad Úpou
Rodina pocházela z Hořiček, otec se přestěhoval do Slatiny, kde byl hostinským. Jan studoval na hlavní škole v Broumově, pak ve Dvoře Králové, vysvědčení učitelské způsobilosti získal v roce 1853 v Hradci Králové. Nejprve byl podučitelem ve Slatině, pak 2 roky v Hronově, na Hořičkách působil v letech 1852-1865, od roku 1862 jako nástupce řídícího učitele V. Řepky. V roce 1865 odešel do Ryzně. V letech 1873-1874 byl řídícím učitelem ve Slatině, kde se narodil nejmladší syn Otto ( 22. 1. 1873), vynikající violoncellista a skladatel, zakládající člen Českého kvarteta. Od roku 1877 působil Jan Berger jako řídící učitel v Machově, zde u rodičů Otto v roce 1897, 30.6. zemřel. Podobně jako otec a bratr byli výbornými hudebníky i oba starší synové ing. Arch. Vilém Berger, narozený na Hořičkách roku 1864, profesor průmyslové školy v Brně, zemřel v roce 1932 a MUDr. Karel Berger. V penzi se Jan Berger přestěhoval do Náchoda, kde zemřel 9.4.1903 a je zde s rodinou pochován. Manželka Anna Bergerová, rozená Řapková se narodila 27.1.1837 na Hořičkách, kde byl její otec učitelem. Vyučovala v Machově jako industriální učitelka (vysvědčení způsobilosti získala v roce 1886 v Praze), zde zemřela 9.8.1896 na tuberkulosu plic jako její syn Otto. Literatura: Viktor Jahn, Příspěvky k životopisu Otty Bergera. Časopis „U nás“, roč. 4, Náchod 1938.
Čapek Josef, učitel, narozen 14.7.1904 v Hořičkách
Syn místního obchodníka a pekaře vychodil obecnou školu v rodné obci, měšťanskou v České Skalici. V roce 1921 maturoval na učitelském ústavu v Hradci Králové a jako mladý učitel působil na obecných školách na Žernově, v Olejnici, v Horním Kostelci a ve Lhotě pod Hořičkami. Na vojně absolvoval důstojnickou školu a sloužil jako důstojník na východním Slovensku. Po ukončení vojenské prezenční služby se vrátil do rodného kraje. Učil nejprve v Horním Kostelci a potom ve Slatině nad Úpou, zde zároveň vyučoval na zemědělsko-rolnické škole. V září 1928 se stal správcem jednotřídní menšinové školy v Prorubech v okrese Dvůr Králové ve školním inspektorátě trutnovském. Obyvatelsko bylo z poloviny německé a také prorubská škola měla dvě třídy – českou a německou s německým učitelem. Učitel Čapek prostřednictvím výuky a různých kulturních a společenských aktivit posiloval národní sebevědomí českých obyvatel. Spolu se svou manželkou se snažili rozšířit životní obzor především dětí z této chudé podhorské obce. V roce 1936 se stal J. Čapek na Prorubech starostou a v této funkci se staral o získávání podpory pro nezaměstnané z prostředků Českých bukovinářů a Matice české, dále pomáhal organizovat hasičské slavnosti a plesy (patřil k zakladatelům hasičského sboru a ochotnického spolku). Jeho přičiněním byla na Prorubech založena také mateřská škola. Vše se změnilo s nástupem henleinovců v roce 1938, kterým byl vlastenecký učitel nepohodlný a snažili se ho ze vsi odstranit. V době mobilizace nastoupil k vojsku, ale již v listopadu musel rodinu přes noc vystěhovat na Hořičky, neboť Proruby připadly k německé říši. Po návratu z armády učil krátce v Horním Kostelci, posléze byl jmenován řídícím učitelem v Červené Hoře, kam se s rodinou v březnu 1939 přestěhoval. I zde se zapojil do života obce. Tajně se stýkal s členy podzemního sokolského hnutí, v roce 1944 pracoval v hasičském odboji. Přátelsky se stýkal s německým antifašistickým Winzi Schwarzem a jeho rodinou (popraveni 1943) a karikaturistou Františkem Bídlem (zahynul v Terezíně). Po vyzrazení byl 15.12.1944 gestapem zatčen (čtyři dny po zatčení se mu narodila dcera, kterou nikdy neviděl), vězněn do 3.1.1945 na gestapu v Hradci Králové a posléze převezen do koncentračního tábora.
Šimek Jan, učitel narozen 16.5.1810 v České Skalici
Jako pomocník učil do roku 1828 v České Skalici, kde byla jeho žákyní Barbora Panklová. Od roku 1833 učil ve Vestci, Hronově, byl řídícím učitelem v Německé Brusnici, odtud přešel na Hořičky, kde působil v letech 1872-1886. V roce 1887 odešel na odpočinek. Jeho manželkou byla dcera známého hronovského učitele Františka Černého (+1852). Během své učitelské služby obdržel četné pochvalné dekrety, za záslužné a dlouholeté působení ve školství byl v roce 1883 vyznamenán zlatým záslužným křížem. V roce 1886 mu bylo uděleno čestné občanství Hořiček a přiškolených obcí. Zemřel na Hořičkách 18.12. 1889 a byl pohřben na místním hřbitově. Pomník ranhojiče A. Picha - Pechance
Pich Antonín, zvaný Pechanec, léčitel, narozen 1795 na Hořičkách
Pokračoval v rodinné tradici léčby zlomenin, tři generace Pichů žily z ranhojičského umění svého děda Jakuba, o jehož léčitelství je zmínka již k roku 1718. Antonín Pich obdržel v roce 1812 licenci k léčení ran a zlámanin, výuční list od grémia ranhojičů v Hradci Králové až 28.4. 1825. Základem jeho úspěšného léčení byly čtyři druhy mastí, kterou natíral na zlomené, vymknuté nebo zhmožděné údy. Jeho léčba a tím i Hořičky prosluly široko daleko, vyléčil řadu významných osobností. Pich byl za svou činnost vyznamenán císařem zlatým křížem. Dne 29.6.1853 se na Hořičkách konala slavnost k udělení záslužného kříže, které se zúčastnilo mnoho hostí. Novoměstský hejtman Lhota odevzdal A. Pichovi udělené vyznamenání, účasten byl i hrabě Thun Choltický, červenokostelecký děkan Kerner a další duchovní. Hudebníci provedli v chrámu slavnostní mši. Zemřel 23.3. 1865 na Hořičkách, pochován na místním hřbitově v rodinné hrobce. Z iniciativy krajanů a místních občanů byl vybudován a 8.7.1928 u příležitosti 5. sjezdu krajanů slavnostně odhalen A. Pichovi- Pechancovi pomník s jeho bustou (provedl českoskalický sochař Postupa) na prostranství před kostelem a bývalou školou. V základech pomníku byla uložena měděná skříňka s mincemi z r. 1928 a pergamenová listina. Ve své poslední vůli ze dne 1.2.1865 nařídil Josef Pich zřízení nadace, určené chudým žákům školy v Hořičkách, kteří budou zvláště hudebně nadaní. Částka 260zl. r. č. tvořila kapitál, z úroků mělo být poskytováno vybraným žákům potřebné zimní ošacení a hudební výuka, za to měli pomáhat při chrámové hudbě. Učiteli (řediteli chóru), který dva chudé žáky „k hudbě slušné přidrží“,měla být poskytnuta úhrada ze stejného obnosu. Dále mělo být ve škole vzpomenuto modlitbou na zakladatele nadace „ten den každý týden, který den mě Bůh všemohoucí z toho světa povolati ráčil“.Nadační jmění se zvyšovalo kapitálovými úroky, od roku 1917 byla nadace, spravovaná místní školní radou, přejmenována na „Nadaci Antonína Picha pro ošacení chudých dítek v Hořičkách a podělení jich knihami školními“. Vůle fundátorova ohledně hudební výuky již nemohla být splněna, neboť nikdo z učitelského sboru se nezabýval vyučováním hry na housle a nezastával úřad ředitele sboru. Řízení kostelní hudby přechází na Hořičkách do rukou neučitelských v roce 1901. Platnost Nadace A. Picha byla stvrzena znovu v roce 1921 Zemskou politickou správou v Praze. Dcera léčitele Antonie, provdaná Lerchová, se narodila na Hořičkách 24.8.1840. Své léčitelské umění se naučila od svého otce a v Kvasinách (okr. Rychnov nad Kněžnou), kde žila, byla vyhlášená jako ošetřovatelka zlámanin údů, které natírala vlastnoručně připravenou mastí. Známá lidumilka byla nazývána „Paní Perskou“. Zemřela 10.3.1919 a pochována je v rodinné hrobce na místním hřbitově. Její manžel Vilém Lerch byl majitelem továrny na papír v Kvasinách až do r. 1905, pak přesídlil do Lopadu v Dalmácii, kde 15.12. 1915 zemřel. MUDr. Rosa Kašpar, lékař, majitel sanatoria, narozen 4.1.1844 v Suchovršicích u Úpice
Studoval na gymnáziu v Broumově a v Litomyšli, lékařství na universitě v Olomouci. Promován byl v roce 1868. Poté působil téměř dva roky v Úpici. Na Hořičky přišel v roce 1869. V letech 1871 – 1904 byl členem obecního zastupitelstva, mezi tím po dvě období starostou obce. Po mnohá léta byl členem a předsedou místní školní rady, místním školdozorcem (1892-98), vždy příznivcem školy. Dne 20. října 1910 byl dr. Rosa dekorován zlatým záslužným křížem s korunou za obětavé a nezištné více než 40 roků trvající působení v oboru lékařském. Slavnosti se účastnily významné osobnosti, vyznamenání předal c.k. okr. Hejtman Dvořák z Náchoda. V roce 1920, 6.1. byl jmenován čestným občanem obce Hořičky a obci Brzci a Litoboře za zásluhy v léčení a 50letou lékařskou činnost. MUDr. Rosa byl přítelem a kolegou MUDr. Antonína Čapka, otce a spisovatele Karla a malíře Josefa
Čapkových, jejich sestra Helena v knize „Moji milí bratři“ rovněž vzpomíná na návštěvy v sanatóriu dr. Rosy a na jeho vynikající lékařské schopnosti. MUDr. Rosa zemřel 1.12. 1930. Pochován je na místním hřbitově v rodinné hrobce. Dům MUDr. Karla Rosy
Řepka Václav, učitel, narozen 8.2. 1793 v Libštátě
Pocházel z rodiny učitele a hudebníka. Působil nejprve v Úpici, kde se v roce 1826 oženil s Marií Müllerovou ze Svinišťan. Na Hořičky nastoupil v neděli 30.4.1831 a působil zde jako učitel a posléze řídící učitel a správce kůru více jak třicet let. V. Řapka dal podnět k založení knihovny a společně se členy „stolní společnosti“ – scházela se pravidelně v hospodě U Pichů po nedělní mši a vedle řídícího učitele Řepky ji tvořili A. Pich z Hlístova, farář Ant. Müller, kaplan Štrof, MUDr. Josef Dobrovský a so**ed Antoš z Hlístova – opatřili první knihy. Odebírány byly i časopisy Matice lidu a Dědictví svatojanské. V. Řepka nechal vyrobit razítko knihovny s názvem „Knihovna pro lid“. Historie této knihovny skončila v roce 1866 s uzavřením hospody U Pichů, některé knihy se ztratily, ostatní předány do školy. V. Řepka byl znamenitým hudebníkem, měl rozsáhlý hudební archiv – z jeho ručně psaných opisů hrával později i vnuk Otto Berger. Učitel Řepka zastával i post obecního písaře. Je zmiňován v literárních studiích. Jiráska a V. Řezníčka. Jeho šest dětí se – mimo syna Josefa, varhaníka – narodilo na Hořičkách. Syn Karel vstoupil do benediktinského řádu, v břevnovském klášteře řídil kostelní hudbu a vyučoval zpěvu.
Řídící Řepka odešel v roce 1862 do důchodu a nedlouho poté na Hořičkách zemřel 30.4. 1862. JUDr. Polák Emerich, právník, narozen 4.10.1866 v Lomnici nad Popelkou
Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, působil jako ministerský rada na ministerstvu spravedlnosti ve Vídni. V roce 1918 se stal předsedou Nejvyššího soudu v Praze a budoval justiční správu Československé republiky. V době letních prázdnin jezdil s rodinou na letní pobyt na Hořičky, které si tak oblíbil, že zde vystavěl vlastní dům čp. 77. Zemřel v roce 1956 a je pochován v rodinné hrobce na Hořičkách. MUDr. Polák Emerich, Dr. Sc. Lékař, narozen 27.5.1901 v Praze
Syn JUDr. Poláka. Po ukončení studií na lékařské fakultě UK v Praze získával praxi v Mukačevě, kde se začal věnoval chirurgii. V roce 1934 se habilitoval na docenta chirurgie, do roku 1975 zastával funkci přednosty chirurgické kliniky. V roce 1947 byl jmenován mimořádným a v roce 1954 řádným profesorem při třetí lékařsko-hygienické fakultě UK. V roce 1956 mu byl udělen vědecký titul doktora věd. Byl nositelem řady vyznamenání včetně zlaté plakety J. Ev. Turkyně. Patřil mezi zakládající členy zahraničních lékařských společností, zejména britské Royal College of Surgeons, soustřeďující asi stovku nejvýznamnějších chirurgů z celého světa. Jako chirurg se věnoval operacím štítné žlázy, dutiny břišní a hrudní a operačnímu léčení zlomenin krčku a stehenní kosti. Až do roku 1975 byl přednostou chirurgické kliniky vinohradské nemocnice v Praze. Na Hořičky často zajížděl, pobýval v rodinné vilce. Oblíbil si zdejší kraj, s každým se rád pobavil a mnozí z místních občanů se stali i jeho pacienty. Zemřel 27.8.1980 v Praze, dle svého přání byl pohřben do rodinné hrobky na Hořičkách. Vávra Vincenc, profesor, ředitel gymnázia, literární historik, spisovatel narozen 26.7.1849 v Jezdci u Hořiček
Základní vzdělání získal na utrakvistické škole ve Chvalkovicích. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, na pražské univerzitě studoval klasickou filologii. 1875-80 působil na reálném gymnáziu v Praze v Jindřišské ulici, v létech 1880-99 učil na českém gymnáziu v Brně, posléze se stal ředitelem státního gymnázia v Přerově. V Brně se účastnil veřejného života, vyučoval ve „Vesně“, konal čestné přednášky v Brně a okolí. Psal drobné básně a pojednání do časopisů. Věnoval se bádání o životě a díle Boženy Němcové, v tomto oboru publikoval řadu studií. V roce 1895 vydal u J. Otty jeden z prvních životopisů Boženy Němcové – „Božena Němcová. Pokus životopisný a literární“. Stýkal se s dcerou Boženy Němcové, Bohdanou, získal velkou část spisovatelčiny korespondence, kterou předal muzeu Boženy Němcové v České Skalici, jež pomáhal zakládat. O prázdninách pravidelně s rodinou jezdil do rodného kraje, byl iniciátorem a spoluorganizátorem sjezdů krajanů, při kterých se na Hořičky sjížděla řada rodáků a hostů. Napsal vlastivědnou studii „Hořičky a okolí“. Zemřel v Brně 5.1.1936. SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ V HOŘIČKÁCH
Znak Sboru dobrovolných hasičů
Oheň je velkým přítelem a pomocníkem, je-li ovládán a usměrňován rukou člověka, ale úhlavním škůdcem a ničitelem, stane-li se neovladatelným. Obytná stavená a hospodářské budovy převážně roubené, střechy doškové a šindelové byly velmi vhodnou potravou pro nenasytný živel, jakým je oheň. V obci Hořičky tomu nebylo jinak.
Úvodní zápis z kroniky dobrovolných hasičů zdůvodňuje založení sboru takto:
Pomýšleno již delší čas na zřízení dobrovolných hasičů, až konečně myšlenka tato tohoto roku v skutek uvedena byla. Počátek učiněn jest následujícím povoláním:
Pánové! Usneslo se konečně obecní zastupitelstvo spojených obcí při poslední schůzi jednohlasně, by se sbor dobrovolných hasičů letošního roku uskutečnil a činnost svou tak často a velice potřebnou započal. Sboru dobrovolných hasičů jest v obci naší velice zapotřebí a obtíže ku zřízení téhož nejsou snad tak veliké, jak se na první pohled zdají. Jen dobrá vůle zapotřebí a vše se dokáže!
Žádají tudíž uvedení pánové, by podpisem svým přistoupení ku sboru naznačili. Napotom mohou sobě přistoupí pánové ve zvláštní schůzi výbor zvoliti, který by o další pokrok a potřebné věci starati se musel. V Hořičkách dne 10. června 1881
Podepsaní: Kašpar Rosa- starosta
Josef Hůlek – výbor
Karel Hůlek – výbor
Jiří Schreiber – výbor
Josef Špatenka – výbor
Josef Littboch – výbor
