17/07/2026
Máme ovečku maminku Aničku a její několika měsíční dceru, která neměla ještě jméno....
Když odjížděli naši první hosté z maringotky, nechali nám něco, co se nedá koupit.
Obrázky.
Na jednom byla ovečka. Malá Anička jí dala jméno Emička. Slíbila jsem jí, že to jméno ovečce zůstane.
A za pár dní přijeli další hosté.
Malá holčička. A představila se:
„Já jsem Emička.“
Někdo řekne náhoda.
Já se jen usmála.
Možná právě takové chvíle dávají místům duši.
Naše farma nikdy nebyla jen o sýrech. Ani jen o zvířatech. Vždycky jsme chtěli vytvořit místo, kde se na chvíli zpomalí. Kde děti poznají, že mléko nevzniká v obchodě, ale u spokojené kozy. Kde ovečky nejsou jen čísla a kde každé zvíře má svůj příběh.
Poslední dobou si stále víc uvědomuji, že si stále více přeji, aby naše farma uměla být milosrdná i ke zvířatům, která už svou práci odvedla. Aby některé staré kozy nebo ovce nemusely být jen položkou v účetnictví, ale mohly důstojně dožít tam, kam celý život patřily.
Možná právě proto vzniklo i naše malé ubytování.
Nejen jako místo k přespání.
Ale jako způsob, jak společně s lidmi, kteří k nám přijedou, udržet živou farmu, poctivé řemeslo a snad jednou i ten malý sen o místě, kde je prostor nejen pro práci, ale i pro vděčnost a milosrdenství.
Protože věřím, že hospodařit neznamená jen dobře počítat.
Znamená také dobře pečovat.
O půdu.
O zvířata.
O lidi.
A někdy i o obyčejné příběhy, které začnou jedním dětským obrázkem ovečky jménem Emička. ❤️
