01/09/2026
CESTIČKA DO ŠKOLY
S nástupem podzimu, po žních, když děti posbíraly na strništích poslední klásky, začínal školní rok. Škola bývala často v největší vesnici a bývala jednotřídní – malí i velcí se tam učili pohromadě. Scházely se do ní hloučky dětí z menších vsí a samot, které byly často vzdálené i deset kilometrů. Takové děti musely odcházet do školy velmi brzy, v některých případech vstávaly i před čtvrtou hodinou ranní. Po cestě si povídaly, hrály si, sbíraly jahody a borůvky a chlapci lezli po stromech. Jenže v dešti, vichru nebo za mrazu jim moc do hry a do zpěvu nebylo.
Do školy chodily děti opravdu téměř za každého počasí. V zimě přicházely omrzlé a začátek vyučování proplakaly. V létě pak utíkaly před bouří a v dešti přicházely do třídy nejednou úplně promočené, takže v mokrých šatech musely vysedávat až do odchodu domů. V Podkrkonoší, v horském terénu, chodily děti do školy i více než hodinu a mnohdy jezdily na lyžích nebo na sáňkách. Některé děti měly to štěstí, že je hodný pantáta dovezl na voze či saních a po škole pro ně zase přijel hospodář jiný. Nejhůře bylo v době tání. V ten čas rodiče nosili dětem do školy suché boty na přezutí. Při velké nepohodě ovšem lavice zely prázdnotou.
Těžkou cestu do školy na Valašsku líčí Jarmila Glazarová v Chudé přadleně. Často děti před sebou hnaly krávu s uvázaným košem plným kamení, aby jim dělala cestu z kopce dolů, někdy cestu prošlapával otec nebo matka.
„Cestičko do školy přes louky, po poli,
cestičko do školy ušlapaná.
Když jsem tě šlapával, často jsem plakával,
sněhem jsi bývala zasypaná.“
Maminky dávaly dětem do uzlíčku svačinku, nejčastěji to býval krajíc chleba, často jen suchý. Mnohdy v něm, ale byla vykrojená malá jamka a do ní hospodyně vkládaly máslo nebo sádlo, někdy tvaroh, povidla ba také sladký med. K tomu přidávaly svým dítkám nějaké jablko, hrušku, švestku. Starší děti chodily alespoň na horkou polévku do hospody nebo k nějakému příbuznému. Ty šťastnější mívaly po návratu ze školy teplejší jídlo, které zbylo z obědu.
Spisovatel Josef Uher (1900) chodíval do školy polní cestou skoro dvě hodiny. Sám líčí, jak často míval vlhké šaty, jak býval nesmírně unaven, takže učitel mu vykázal zvláštní lavici, kde si dělal po takové cestě, co chtěl. Lehl si třeba na lavici. V poledne jedl mrkev nebo bílou řepu a vyprošoval si chleba od dětí. Beneš Třebízský (1860) chodíval přes hodinu do školy a v ní zůstával až do večera. Eliška Krásnohorská (1860) chodila na celý den do školy v Praze a měla s sebou chléb a uzeninu. Božena Němcová (1830) chodila do školy lesem do Skalice a v mošince si nosívala jídlo, hlavně jablíčka. K. V. Rais (1870) míval v šátku zabalený krajíc chleba a v něm důlek s máslem. Spisovatel Broučků Jan Karafiát (1855) dostával do školy přes poledne krajíc chleba s tvarohem a máslem, podobně upravený, jako všechny venkovské děti dříve. V horách mívaly děti často k obědu pečené brambory nebo bramborové placky. Adolf Wenig (1855) líčí, jak si brali s sebou křížaly a jak jejich slavnostní obědy byly v době zabijaček jaternice.
Do roku 1848 se děti na vsích vyučovaly v budovách pro vyučování naprosto se nehodících. Byly to v mnohých vsích obecní domky, zvané „pastušky“ (obecní domek byl zvaný pastuška, protože v něm bydlel obecní pastýř skotu, vepřů a hus), nebo k tomu účelu byla v obci pronajatá jiná světnička. V obou případech to byly dřevěné, došky kryté chaloupky, s malými okénky u světnice, ve které ponejvíce na podlaze, a když podlahy nebylo, tedy na zemi, na lavicích, postavených podél stěn a kamen, a také na chlebové peci, která čtvrtinu místa zabírala, seděli žáci, přičemž si položili na kolena černou břidlicovou, bílým smrkovým dřevem orámovanou tabulku ku psaní a počítání s břidlicovým kamínkem. Používaly se na školách až do konce 19. století.
