Chtěla bych sem dát jeden oddechový článek, napsala ho moje máma Jindra Baudisová v říjnu 2008, ještě před tím, než koupila svého prvního koně. Dnes majitelka Stájí Návary, penzionu, 4 koní, 2 psů a babička 4 vnoučat. Tak třeba to někoho povzbudí do začátku…
Vím, že nejsem originální, ale vypůjčený název kouzelného filmu s Jackem Nicholsonem, přesně vystihuje to, co bylo popsáno v říjnovém Jezdectví v článku Do sedla v každém věku. Ten článek jako by mi z pera vypadl, protože i já patřím k lidem, které koňská duše oslovila až v pozdním věku - tedy 46 let. Ba možná ještě později, protože v těch 46 jsem si sice sedla na koně poprvé, ale zdaleka to nebyl ten okamžik, kdy jsem si řekla – to je ono. A protože vím, jak obtížné je v tomto věku začít něco, kde se motají děvčata o mnoho let mladší a vy si připadáte spíš jako jejich babička, než jejich žákyně, pokusím se přesvědčit a snad i nadchnout ty váhající.
Teď nevím, jestli mám začít na začátku anebo začít koncem. Ten konec je totiž o tom, že pro mě teď neexistuje krásnější okamžik, než když se mě kůň něžně dotkne nozdrami, nasaje mou vůni a jen tak, v klidu stojí a dýchá mi na krk. Pak na mě pohlédne svýma něžnýma hlubokýma očima, ve kterých je moudrost staletí, pomalu a vážně přivře své dlouhé řasy a opět se mě s lehkým odfrknutím něžně dotkne. To je okamžik štěstí. To je okamžik, pro který stojí zato, se trochu ztrapnit při velmi neelegantním drápání se do sedla, protože ten zadek je sakra těžký, nechat na sebe i v tomto pozdním věku řvát trenéra, či to zkušené děvče, chodit po schodech druhý den v práci jen s velkými obtížemi, do provoněného auta si sedat s botami od hnoje a celou cestu domů, než to kouzlo smyjete ve sprše, cítit z rukou tu nádhernou vůni koní, která s vůní Chanell č.5 nemá opravdu nic společného.
Ale od začátku tedy .... jako mnoho důležitých věcí v životě, vše začalo naprostou náhodou. Jednoho krásného dne přišla ke mně do kanceláře kolegyně a vyprávěla, že letos o dovolené nejede na kola jako obvykle, ale že se s dcerou přihlásily na jezdecký kurz. Hmm, to jsem ještě nezkoušela. Dělala jsem od dětství hodně sportů, žádný nijak vrcholově, ale nakousla jsem snad všechno. Od plavání, lyžování, po míčové hry až po tenis a potápění, ale na koni jsem vlastně, ani jako dítě, nikdy neseděla, přestože jsem zvířata měla moc rada a do dneška si pamatuji, jak jsem měla od rodičů za samé jedničky slíbeného psa. Bohužel slib přišel ve věku, kdy už samé jedničky nebyly úplně lehce dosažitelné, takže mě pes minul. Ale zpátky ke koním. Kolegyně mi tedy vysvětlila co a jak a kde, dala mi par telefonních čísel, já přesvědčila tehdy už dospělou dceru, že by to mohla zkusit se mnou a začaly jsme.
Můj první dojem byl, že mi přivedli divokého, obrovského, bujného oře, ke kterému jsem s obavami hleděla a nechápala, jak na něj nejen vylezu, ale jak se s ním vůbec budu schopná domluvit. A protože do té stáje chodím pořád, dnes vím, že mi tenkrát přivedli toho nejmírnějšího školního koně, pana profesora, který už od prvního okamžiku věděl, co jsem zač a že to bude sakra práce. A byla. A stále vlastně je. Už sice nedostávám pana profesora, protože učí jiné, ale začátečníkem jsem pořád. A vůbec to není důležité.
Upřímně řečeno nepamatuji si na pocit, který jsem měla v ten první okamžik, kdy jsem dosedla do sedla, zřejmě jsem byla natolik nervózní, že jsem měla zatemělou mysl, ale pamatuji si dobře na okamžik, a dodnes ve mě vyvolává úsměv, kdy jsme s dcerou seděly, poprvé bez lonže (stáj, kam chodím má pravidlo min. 10 hodin na lonži) před jízdárnou a měly jsme přimět koně, aby se rozešli. Drahnou chvíli nás trenérka nechala se v sedle různě kroutit, smýkat, mlátit nohama a prostě dělat všechny možné směšné pohyby, abychom koně pobídly do kroku ( na té lonži nám to tak báječně šlo), ale koně prostě nic, až nakonec mlaskla, řekla „jdi“ a koně se rozešli bez jakéhokoli našeho přičinění. Bylo to velmi potupné. Dnes už vím, že čím je člověk víc vykulenej a větší začátečník, tím na něj ten kůň víc kašle. A není se co divit, takových kroutících se individuí, kteří tím pohybem nemysleli nic jiného, než že se jen zoufale snažili udržet v sedle, měl na hřbetě už tolik, že rozeznat úmysl právě těchto dvou, je opravdu nemožné. Ale časem jsme koně nejenom rozešly, ale i naklusaly a nacválaly a dokonce občas máme i příjemný pocit, že dělají to, co jsme opravdu měly v úmyslu.
Ale o tom vlastně tento článek být neměl. Měl přesvědčit ty, kteří by rádi začali, ale ostýchají se, protože je jim již – cet, nebo – át , a mají dojem, že přijít jen tak někam na jízdárnu se slovy - v životě jsem neseděl na koni, ale rád bych, je hloupé a že se mu vysmějí. Možná je to hloupé, ale rozhodně se vám nikdo nevysměje a dokonce se vám i budou věnovat. A časem, pokud vydržíte, si vás dokonce budou považovat, protože ono to opravdu není úplná legrace. Ale každopádně to stojí zato. Nejdřív si asi hodně omlátíte zadek, budou vás pekelně bolet svaly, o kterých vůbec netušíte, že existují a o krásných pocitech z ježdění budete stále jenom slýchat, ale ono to přijde. Najednou zjistíte, že ta vůně stáje je příjemná a že je člověku vlastně líto, že tam netráví víc času, že ani neví, jak se kůň čistí a uzdí a sedlá, začnete vnímat, že když se vyjede ven do přírody, člověk se tou krásou dostane do jakési jiné dimenze. Krásou, která spočívá v nepopsatelně nádherném vlnivém pohybu koně, který působí blaze na duši i na tělo, krásou když se mu v chladném dni z nozder zvedá pára, překrásným zvukem kopyt cválajících po lesní cestě. Uvědomíte si, že víkendy, které jediné tomuto zájmu můžete věnovat, jsou nějak příliš daleko od sebe, a že ten pracovní týden bez vůně koně je nějaký dlouhý. A tím se stanete závislí. A je to ta nejkrásnější a nejzdravější závislost, jakou znám.
Tak vám přeji odvahu do začátku a trpělivost. Krása a blaženost se dostaví, to mi věřte. Jindra Baudisová, říjen 2018
