19/11/2021
Kdo říká, že jsme kompletně opustili listopadové ideály, nemá pravdu. Budujeme přece ten politický a hospodářský systém, k jehož budování naše revoluce směřovala, a ve tvorbě jeho institucionálních, systémových, strukturálních a legislativních základů jsme nepochybně urazili úctyhodný kus cesty.
Přesto, vážení přátelé, docela rozumím těm, kteří tvrdí, že se mnohá listopadová očekávání nenaplnila, nebo že jsme dokonce na leccos z listopadových ideálů zapomněli. Atmosféra, duch, étos a sám charakter listopadové revoluce byly totiž spojeny s velkým okruhem představ a nadějí v oné zvláštní sféře jevů, které přesahují pouhé proměny institucí, mechanismů a kompetenčních, vlastnických a všech dalších exaktně popsatelných společenských vztahů. Jde o jevy, které nelze vtělit do zákonů či vyhlášek nebo zobrazit souborem statistických údajů, které ale také spoluvytvářejí náš život a leckdy se dotýkají našich duší naléhavěji, než to všechno, co je měřitelné a tak říkajíc vědecky popsatelné.
Zajisté tušíte, o jaké oblasti mluvím. V atmosféře obecné pospolitosti a nadšení, charakteristické pro dobu listopadové revoluce, mnozí z nás doufali - a je to víc než pochopitelné -, že se něco významně změní i v samotném způsobu našeho lidského soužití. Zdálo se, že lidé rychle vystoupí ze všech sobeckých ulit, do nichž je zahnal komunismus, a že všechen společenský život dostane najednou daleko lidštější obrysy, lidé přestanou být na sebe zlí a už natrvalo si ponechají aspoň něco z onoho pocitu bratrství, který v nich probudila revoluce. Zdálo se, že takové hodnoty, jako je solidarita, duchovní rozměr života, láska k bližnímu, tolerance, vůle se navzájem domluvit, obyčejná ohleduplnost, zažijí náhle jakousi renezanci.
Plně chápu zklamání těch, kteří takovou renezanci v naší zemi nepozorují. A plně chápu, že oč víc - a leckdy s velkou dávkou naivity - v ní doufali, o to jsou dnes zklamanější.
Pravda, k nějaké totální skepsi tu rozhodně důvody nejsou: lze přece jmenovat ohromné množství dobrých věcí, od projevů lidské solidarity až po všechny druhy neokázalé tvořivosti, včetně poctivého podnikání, které můžeme kolem sebe pozorovat a které se rozvinuly a vůbec mohly rozvinout až ve svobodných poměrech!
K radosti nad duchovním a morálním stavem naší společnosti však přesto důvody nemáme. Kriminalita pořád roste, byť dnes snad už o něco pomaleji; ukazuje se, že značná část naší společnosti je zasažena bacilem rasismu; mnoho lidí si myslí, že svoboda znamená právo páchat cokoliv a že trh se vylučuje s etikou, což je mimo jiné nesmírný omyl: trh se naopak bez etiky neobejde; šíří se drogové závislosti, kult násilí, obecná lhostejnost k osudu druhých; úcta k právu a vůbec právní vědomí jsou na úrovni nevalné; politická kultura a vůbec kultura veřejného života mají nejednou rysy téměř kocourkovské; hodně lidí, kterým se zhroutila dosavadní struktura jistot a kteří si nedokázali vytvořit strukturu novou či se s novou strukturou jistot identifikovat, podléhá frustraci a přijímá šálivou nabídku snadných řešení od různých extremistických pseudovůdců národa. Od Západu se daleko rychleji než občanské a politické kultuře učíme žít v duchaprázdném světě pitomých reklam a ještě pitomějších seriálů, nechávajíce si jimi bez odporu vyprazdňovat své životy i duše.
Lze zajisté namítnout, že jde z velké části o jevy obecně civilizační a že není důvodů, proč by na tom měla být Česká republika líp než kdokoliv jiný. Já osobně takovou námitku nepřijímám: existují-li určité obecně civilizační hrozby, jimž je třeba čelit, pak jim nelze čelit jinak, než tím, že každý začne sám u sebe. Česká republika tedy u České republiky.
Zneklidňujícím jevům, o nichž tu mluvím, se pochopitelně snaží náš Parlament, vláda, politické strany a četné další organismy znovu se rodící občanské společnosti různými konkrétními způsoby čelit. Tu lépe, tu hůř; tu zřetelněji a viditelněji, tu méně zřetelně a méně viditelně; tu koncepčněji, tu jen improvizovaně; tu úspěšněji a tu neúspěšně.
Všichni však jako bychom trochu zapomínali na jednu veledůležitou věc: sebedůmyslnější konkrétní způsoby, jak se s těmi či oněmi alarmujícími úkazy vyrovnávat, nemohou mít valnou naději na skutečně nesporný úspěch, nebudeme-li dělat nepoměrně víc pro celkové zlepšení klimatu v naší zemi. Jen v příznivých klimatických podmínkách mají ty či ony konkrétní kroky naději na úspěch, jen celková změna klimatu může vytvářet situace, kdy mnohé nedobré věci se dít nebudou - nikoli proto, že jim v tom ten či onen zákon či vyhláška zabrání, ale prostě proto, že je předem znemožní samo mravní ovzduší, v němž žijeme.
Část projevu prezidenta republiky Václava Havla ke studentům.
Vladislavský sál Pražského hradu, 17. listopadu 1994
Foto: Tono Stano
