25/01/2021
On je bozi 😆
HOUBIČKA NA NÁDOBÍ, KOLÍČKY NA PRÁDLO A LOĎ ADMIRÁLA USA
Někde v Pacifiku pluje loď admirála USA, najednou se na radaru objeví bod.
Radista to zaznamená a vyšle zprávu: loď na pravoboku, jsme před vámi, změňte kurs.
Chvilku se nic neděje, pak přijde odpověď: změňte kurs vy.
Radistovi se to nelíbí: blížíme se k vám, hrozí srážka, změňte kurs!
Odpověď: změňte kurs vy.
Radista udeří: tady loď admirála Spojených států amerických s prioritním režimem plavby:
OKAMŽITĚ ZMĚŇTE KURS!!!
Odpověď: Tady maják. Změňte kurs vy.
Je to historka z učebnice o time managementu a mám ji rád. V jedné kapitole tam vysvětlují, co je to paradigma. Že je to něco jako obecně přijímaný pohled na věci, VLASTNĚ ZVYK. A že je někdy dobré si svoje paradigmata projít: čemu vlastně člověk věří a když zjistí, že je to pitomost, tak to změnit. Třeba že je dneska taková nějaká uspěchaná doba a na všechno je málo času… je paradigma. Ale je to pravda? Nebo že so**ed odvedle je odjakživa naprostý chobot a nemá smysl se s ním bavit… je paradigma. Je to ale pravda?
Mám dvě paradigmata, kterým jsem uvěřil, nevěděl o nich, a přitom mi dlouho zlehka komplikovaly život. První je houbička na nádobí. Když jsem byl malý, náš táta si v podstatě pořád stěžoval, že v kuchyni smrdí houbička na nádobí. Brblal pod nosem, šprtal do ní vařečkou, byl nespokojený. Až jsem po několika letech tréninku v brblání uvěřil, že to je v podstatě neřešitelný problém. Že člověk může dělat cokoli, ale smradu z houbičky se nezbaví. Drží se tam voda Marečku, ta bude vždycky smrdět. Když jsem odešel z domu a začal bydlet sám, odhodlaně jsem si slíbil, že mně houbička na nádobí v dřezu smrdět nebude. Důsledně jsem ji ždímal. Stavěl jsem ji na hranu, aby voda přirozeně odtekla a houbička nenasmrádala. Pral jsem ji v saponu. Nechával jsem ji schnout na parapetu u okna, když svítilo sluníčko. Dával jsem ji do mrazáku Já ty bakterie zabiju!!!
Všechno marné. Smrděla.
Fakt nic nepomáhalo. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem otevřel dveře od kuchyně a jediné, co jsem vnímal, byl smrad z houbičky. Asi po roce jsem to vzdal a uznal, že zřejmě přišla první velká životní prohra: musím se prostě naučit žít se smradlavou houbičkou. Nedá se nic dělat. Až jsem jednou zašel do drogérie a náhodou jsem se ocitnul před regálem s houbičkami a zjistil, že sada 12 houbiček stojí dvacet korun. Nechtěl jsem tomu věřit. Fakt je balík houbiček za dvacku? Jedna za kačku pade? Stál jsem tam a zíral na houbičky a připadal jsem si jako naprosté pako: jak to, že jsem to neviděl dřív? Že je houbička za hubičku a já se chovám, jako by stála pětistovku? Takže ten problém vůbec neexistuje? A když začne houbička smrdět, můžu ji normálně vyhodit? To jde? Fakt? Jak mě tak jednoduchá věc, vůbec mohla tak dlouho zaměstnávat? Nechápal jsem.
Došlo mi to až u dalšího paradigmatu: kolíčky na prádlo. Celé roky, co jsem mámě pomáhal věšet prádlo, jsem poslouchal, že má málo kolíčků na prádlo. Spojovala dvoje spoďáry dohromady, ponožky věšela po třech, kouzlila. Kam se krucinál pořád ztrácejí ty kolíčky na prádlo, řekne mi to někdo? A tak jsem časem pochopil, že kolíčky na prádlo jsou vzácné. Že buď vůbec nejsou, nebo je jich málo. Takže když jsem začal bydlet ve svém prvním podnájmu a našel na balkóně v košíku kolíčky na prádlo, tak jich samozřejmě… bylo málo. Začal jsem s nima automaticky šetřit, to se musí, je to vzácnost! I tak mi ale pomalu ubývaly a ubývaly, až jich na dně košíku zbylo jenom pár. A každé věšení prádla znamenalo fakt krizi. Kam se krucinál pořád ztrácejí ty kolíčky na prádlo, řekne mi to někdo?
Takže jsem se jednoho dne rozhodnul, že se vydám na velkou výpravu do města a pokusím se nějaké kolíčky na prádlo sehnat. Nevím, jak, protože nikde nejsou, ale zkusím to. Takhle už to dál nejde. Odhodlaně jsem sednul do auta a vydal se na cestu. Trochu mi bylo podezřelé, že hned v prvním obchodě prodavačka na moji spikleneckou otázku „prosím vás nemáte NÁHODOU kolíčky na prádlo?“ naprosto neutrálním hlasem odpověděla – ano, tam v rohu. A pak už jsem jenom stál před plným regálem kolíčků a nemohl jsem uvěřit, že tam jsou. Nechápal jsem to. Takže já dvacet roků poslouchám, že nejsou, statečně bojuju s každým vypraným prádlem jako o život a ony si tady jen tak klidně leží?
A JE JICH DOST??!!
A pak mi to docvaklo: loď admirála USA – smradlavá houbička – kolíčky na prádlo. Že některým věcem uvěříme, jenom proto, že nám to někdo řekl. Nebo že jsme v tom dlouho žili. A že i když jsou to naprosté pitomosti, bludy a hlouposti, tak my tomu věříme. PROSTĚ SI UTVOŘÍME PARADIGMA. Někdy je to smradlavá houbička. Někdy kolíčky na prádlo. A někdy to může být věta „ty stejně nikdy nic nedotáhneš do konce“. A já se pak celý život zastavím vždycky těsně před dokončením. Nikdo to nechápe, já to nechápu, ale ten poslední krok prostě nedám. Zastaví mě to, jako by tam byla skleněná zeď. A cvičí to se mnou. Podobně jako nenápadná věta, kterou ze srandy táta prohodí před dospívající dcerou „a nezdá se ti myško, že ti trošku narostla zadnice?“.
Paradigmata se nám můžou zažrat do krve takovým způsobem, že je začneme považovat za přirozené: myslíme si, že jsou naše, a přitom naše nejsou. A vlastně o tom ani nevíme. A dokonce i když je odhalíme, je hodně těžké se jich zbavit. A tak se dlouhé roky ráno, co ráno znepokojeně prohlížím v zrcadle, jestli nemám velký zadek. A trápí mě to. Přitom mám postavu jak ze žurnálu a dupku jak jazztrubku. Ale nic nepomáhá, nic nepomáhá! A pořád se mi zdá, že mi ta moje zadnice od včerejška nějak narostla! Vidíš to? Tady! Určitě mám nový špek. Proč by se mě jinak táta tehdy ptal, myško?
Ach jo.
Vzpomínám, že jsem měl na semináři chlapíka, který neuměl jen tak, bez ničeho, lízat nanuka. Musel k tomu mít rohlík. To přece nejde, mlsat jen tak samotný nanuk… něco si k tomu vem, ať nemáš za chvilku zase hlad. Říkávala mu máma. Tak si rohlík vzal. Jednou, dvakrát, pětkrát, až si ho pak bral celý život. Až se mu nakonec zdálo divné, jak někdo může lízat nanuka bez rohlíku. Jako že fakt úplně bez ničeho? Fuj!
Proč to píšu.
Dneska jsem si byl koupit nové kolíčky na prádlo. Samozřejmě to byla událost. Trošku jsem se bál, ale v regále v rohu jich tam je pořád dost. I tak jsem vzal balík navíc. Však víte. Pro jistotu. Kdyby něco.
A co vy?
Máte někde smradlavou houbičku?
Máte dost kolíčků na prádlo?
Velkou zadnici?
So**ed je d***l?
Tady maják, změňte kurs.
zdraví vás
Marek Herman
