19/05/2026
Můj odchovaný kozlík. Po narození mu maminka umřela, a tak jsem jí slíbila, že se o něj postarám. Neříkám, že to bylo jednoduché. Vstávala jsem k němu i v noci. Nechtěl pít z flašky ani z ničeho jiného.
Pamatuji si to jako včera – seděla jsem tam zoufalá, že snad umře hlady. Už jsem nevěděla, co dělat, a tak jsem kolem půl třetí ráno vztekle vykřikla: „Tak se už napij, sakra!“ A ejhle – povedlo se. Dodnes nevím, co se stalo, ale najednou snad pochopil, jak se to má cucat, a vypil celou flašku tak rychle, že jsem ani nemrkla. 😀
A podívejte se na něj dnes – pán důležitý, teď na mě machruje. Ale tehdy jsem si říkala: „Hele, už bys mohl jít za ostatními, přece tu se mnou nezůstaneš doma.“
Když jsem ho poprvé dala do výběhu k ostatním, byly to dva měsíce plné pláče. On v ohradě plakal, utíkal před všemi a já za rohem brečela, že ho tam nemůžu takhle nechat trpět, že mě přece potřebuje.
Vydržela jsem to. A nakonec z něj vyrostl pěkný tvrďák, který už mě nepotřebuje. Zvykl si na ostatní kozy a má svůj vlastní tým. ❤️🐐
