18/03/2021
Třetí díl seriálu z historie Horské služby, při němž s díky čerpáme z knihy Františka Koláře a vydavatelství Gentiana Červení andělé, se věnuje tragickému příběhu ryzího kamarádství lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Jejich smrt při závodech v roce 1913 byla hlavním impulsem k založení organizovaného záchranářství na českých horách. Do té doby se o bezpečnost na horách neorganizovaně starali boudaři, provozovatelé horských hostinců, dobrovolní hasiči, průvodci a nosiči. Opravdovým zárodkem budoucí Horské služby, jak ji známe dnes, se ovšem stal skutečně až šlechetný čin Václava Vrbaty i pomoc ostatních lyžařů kamarádům. Vše se odehrálo při osmém ročníku lyžařského závodu na 50 kilometrů v Krkonoších. Závod se konal o Velikonočním pondělí 24. března 1913. Hlavní želízkem v ohni byl pro Čechy 26letý závodník Bohumil Hanč, rodák z Benecka a žák popularizátora lyžování Jana Buchara. Houževnatý, osvědčený a mnoha vavříny ověnčený sportovec sportovní kariéru pomalu končil a se závodem už nepočítal. Nakonec se ale nechal přesvědčit… V Předvečer závodu se Hanč na Labské boudě sešel s organizátory závodu a ostatními závodníky. Soupeři byli zvučných jmen – Oswald Bartel ze ski Klub Windsbraut Polaun, což byl nedaleký Polubný v Jizerských horách, Josef Feistauer z Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, Južík Scheiner z Českého ski Klubu Praha, Karel Jarolímek z Českého spolku pro zimní sporty ve Dvoře Králové a v českých kruzích oblíbený pražský Němec Emmerich Rath, jenž nastoupil pod pseudonymem Frank Wal-ter z berliner sport Clubu. Všichni prošli lékařskou prohlídkou a jejich zdravotní stav označil lékař MUDr. Šimer jako dobrý. Trasa závodu byla vedena převážně po hřebenových cestách označených tyčemi a červenými látkovými pruhy. Na vytrvalce čekaly tři okruhy: první a druhý z Labské boudy do sedla nad Martinovkou, po jižním úbočí Vysokého kola ke sněžným jamám a na Violík, Novoslezskou a Voseckou boudu, zpět na Tvarožník, přes Labskou louku k Harrachovým kamenům, na Zlaté návrší a znova zpět k Labské boudě. Třetí kolo se jelo jen ke Sněžným jamám, na Violík, přes Labskou louku a Zlaté návrší dolů na Mísečky, kde měl závod skončit. Teploměr toho dne ukazoval plus 8 °C a řídkou mlhou téměř prosvítalo slunce. Závodníci přijížděli na start pouze lehce oděni. Slabinu závodu bylo slabé zajištění kontrol. Mezi kontrolory se však nacházela řada osob, které se později zasloužily o vytvoření základů organizovaného horského záchranářství. Z nich k nejznámějším patřili Kamil Vladislav Muttich z Mladé Boleslavi či Vladimír Záboj Vaina z Vrchlabí. Zážitek z tohoto velikonočního závodu se jim zapsal do vědomí nadobro a vedl k činům. Účastníci rychlostního závodu nasadili hned po startu v 6.30 prudké tempo a rozvinuli tvrdý a nekompromisní boj. První kolo vyhrál Hanč. Na Labskou boudě se objevil už v 9.41. Tam ale nikdo závodníky ještě nečekal, a tak tu došlo k další chybě – nebylo připraveno občerstvení a Hanč musel bez čaje a jídla dál. To se již počasí prudce zhoršovalo. Začalo pršet, teplota rychle klesala pod nulu a déšť vířený stále sílícím větrem se začínal měnit v prudkou hřebenovou vánici. Do druhého kola pokračovali pouze čtyři startující, kteří mezi sebou měli malé odstupy v rozmezí pár minut. To ovšem netrvalo dlouho. Již v 10.20 se vrátil Oswald Bartel na Labskou se slovy, že v takových podmínkách jde o zdraví a možná i o život. V 10.40 padl vyčerpáním u Sněžných jam zcela promočený Feistauer a o tři minuty později ho tam následoval i omrzlý Scheiner. Po ošetření oba sjeli zpátky do tepla Labské boudy. Hanč zůstal na trati sám. Na Novoslezské boudě byl podle tamního kontrolora Mutticha v 11.03. Hanč si od něho vzal citrón a rukavice a s hlavou skloněnou proti vichřici utíkal dál. Violík znovu minul v 11.52. Zdejší kontrolor Vaina volal na Hanče, že již přes hodinu za ním nikdo neprojel a že zřejmě ve slotě všichni vzdali. Hanč ho ale ve vichřici vůbec neslyšel. od Vainova setkání s Hančem jsou jeho osudy, jeho setkání s Václavem Vrbatou i osudy jeho přítele zahaleny tajemstvím. Jan Luštinec se ve svém popisu událostí pokusil naznačit nejpravděpodobnější hypotézu: Hanč po odjezdu z Violíku pokračoval přes Labskou louku na Harrachovy kameny. Tam se zřejmě setkal se svým přítelem Václavem Vrbatou, tkalcem a sokolským pracovníkem z Mříčné nedaleko Jilemnice, který nedlouho předtím byl spatřen v okolí cíle na Mísečkách. I v bodavém mrznoucím dešti dostál Vrbata svému slibu a přišel přítele v náročném závodě povzbudit. Vyčerpanému a promodralému Hančovi tady půjčil svůj kabát a čepici. Pro Hanče byla jeho přítomnost ohromnou morální vzpruhou, a tak pokračoval dál. Zanedlouho, patrně zcela vyčerpán, však Hanč vyjel ze směru trati a spadl do kleče. Opouštěly ho poslední síly a nebyl s to zaklesnuté lyže vyprostit. Ve 13.15 vyjeli z Labské boudy na jeho záchranu již odpočinutí závodníci, kteří vzdali. Mužem, který Hanče našel, byl Emerich Rath. Stav českého mistra lyžování byl ale velmi ubohý. Pouze nesouvisle blábolil a ani s Rathovou pomoci nebyl schopen vstát. Když Rath viděl, že na lyžích ho do Labské boudy nedopraví, odepnul mu je a snažil se ho nést. Asi po pěti stech metrech zjistil, že sám na to nemá dostatek sil. Položil proto Hanče na zem, pokud možno do závětří, a chvíli třel jeho promrzlé tělo. Znova nazul lyže a chvátal pro pomoc do Labské boudy. Tam sotva oznámil, že nalezl Hanče, zhroutil se vyčerpáním. Do terénu okamžitě vyrazila záchranná skupina. První, kdo uviděl Hanče, byl Karel Jarolímek. Ležel tváří k zemi, v ústech měl píšťalku. Nejevil známky života, ale jeho tělo bylo ještě teplé. Koňak, saně, přikrývky. Za čtyřicet minut od Rathovy zprávy se Hanč ocitl v teple Labské boudy. Lékař Šimer však nekonstatoval zmrznutí, ale ochrnutí srdečního svalu v důsledku naprostého vyčerpání. Hančovou smrtí však „velikonoční tragédie“ v Krkonoších neskončila. Arnošt Fischer, nevěda o událostech na Labské boudě, dojel k cíli na Mísečkách. Sháněl Hanče a čirou náhodou se dozvěděl od místního horala, že na Krkonoši leží u zapíchnutých lyží nějaký člověk. Okamžitě s několika lidmi vyrazil na pomoc. Kolem čtvrté hodiny se z Labské boudy vydala na místo tragédie skupinka účastníků turistického závodu pod vedením Jana Havelky, aby zjistila bližší okolnosti. Cestou potkala promrzlé a vyděšené manžele Reinwartovy, kteří pod dojmem, že našli zmrzlého Hanče, chvátali na Labskou boudu pro pomoc. Ten však už byl mrtev! Záchranná skupina přesto spěchala na označené místo a našla tam lehce oblečeného a již zcela tuhého muže. Takřka ve stejné době sem přijížděl i Fischer se saněmi. opět přikrývky a pokud možno rychlá cesta, tentokrát na Mísečky. Znovu marný boj o život. I Václav Vrbata byl mrtev. Navzdory této tragédi však činy těch, kteří ono Velikonoční pondělí na hřebenech Krkonoš položili své životy, jsou plny těch nejkrásnějších vlastností člověka – přátelství, hrdinství a obětavosti. Smutné události další pořádání tohoto výjimečného závodu v běhu na 50 kilometrů nezastavily. Od roku 1923, kdy si lyžaři celé Evropy připomněli desáté výročí tragické smrti Hanče a Vrbaty, se závod jezdí jako Hančův memoriál. Ne nadarmo byl v naší zemi zvolen právě 24. březen Dnem Horské služby. K jejímu vzniku v roce 1935 bylo ale nutné ujít ještě kus cesty. Muži, o kterých se v popisu tragédie lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty zmiňujeme, sehráli při vzniku Horské služby klíčovou roli. O nich v příštím pokračování našeho historického seriálu
