11/05/2024
https://www.facebook.com/share/p/hF4D6YNzC5yX5UAT/
Přátelé, Badatel Zlatohorský nám na Facebook dal dvě fotografie Petrových bud. Mne zaujala ta z doby, kdy Petrovy boudy patřily Strojosvitu Krnov. Povězme si něco o historii těchto horských chat, které už dnes nestojí.
Karlov – Hubertova a Petrova bouda
Dnešnímu místu na Petrových boudách po válce nikdo neřekl jinak než Karlov. Bylo to podle jména prvního poválečného nájemce chaty Karla Kudlíčka. Když jste vyjížděli ze Zlatých Hor po petrovické cestě na Karlov, lemovalo ji stromořadí třešní a jedlého jeřábu. Právě tyto stromy byly v jesenických horách šlechtěny lesníky v Ostružné a Petříkově ve 30. letech 19. století a posléze rozšířeny do celé Evropy. Já sám si pamatuji pár jeřábů jedlých na příjezdových cestách do města a také v areálu zahradnictví pana Kvapila. Moje maminka, když zavařovala hrušky, tak do nich jedlé jeřabiny v malém množství přidávala. Z tohoto ovoce byl před válkou ve zlatohorské likérce pana Friedla, podle staré tajné receptury, vyráběn vynikající likér a marmeláda. V sedle na Karlově stály dvě chaty postavené v polovině třicátých let minulého století. Provoz se na nich, kromě krátkodobé přestavby v šedesátých letech, až do jejich vypálení nikdy nepřerušil. Dolní Petrovu boudu č.p. 214 postavil Johann Schörnich z Petrovic, který bydel na č.p. 45. Horní Hubertova bouda měla č.p. 215.
První nájemce po roce 1945 byl Karel Kudlíček, Petrovice – Cukmantl, poté krátce STROJOSVIT KRNOV zatímco na dalších pohlednicích figuruje nové jméno a adresa: Petrovy chaty KČT (Klub českých turistů), Petrovice, nájemce Alois Lešánek. Hned nato byly převzaty družstvem VZLET, ostatně jako všechny horské chaty v naší republice. Kamarád Zdeněk Holčík, který prožil v nedalekých Petrovicích krásná léta svého mládí, Karlov často navštěvoval se svým otcem. Ten tou dobou sloužil u finanční stráže a měl lokalitu chat ve svém revíru. Zdeněk mi vyprávěl, že další nájemce byl hospodský Brychta z Janova. K zásobování a dopravě občas využíval svého koníka. Tohoto nájemce vystřídal pár manželů Strouhalových. Pán byl bývalý důstojník a velký turista. Oba manželé byli vynikající pěvci a své árie si zkoušeli tak, že si majitel vylezl na protější svah, kde je dnešní torzo sjezdovky, zatímco jeho paní mu odpovídala zpěvem z okna chaty. Boudy byly zajímavé také tím, že zde jeden čas fungovala jakási samoobsluha. Když se majitel musel na krátko vzdálit, chatu sice uzamknul, ale na schodech u vchodu nechal bedny limonád a piv s cenami. Vedle položil rádiovku, do které kupující vhodil příslušný obnos. Málokdy se stalo, že by někdo nezaplatil. Využívali toho i šoféři linkových autobusů. Další velikou raritou byly velké figuríny zajíců nainstalované na verandě v době konání pověstných velikonočních pomlázkových zábav. Jeden z majitelů, Duda, zde pořádal měsíční lyžařské turnusy. Mělo to za následek podlahy znečištěné voskem, jak si ho lyžaři zažehlovali v pokojích na lyže. To Zdeňkovi zase vyprávěla jeho maminka, která byla toho času na chatách zaměstnaná. Poté se na nich vystřídalo ještě pár dalších majitelů. Já sám si je pamatuji ve spojitosti s pionýrskými stanovými tábory v šedesátých až osmdesátých letech. Stávaly na protější louce vedle sjezdovky, právě na bývalých polnostech. Jezdili sem na nezapomenutelné kempy také mladí radioamatéři. Horní bouda se před válkou jmenovala Hubertova. Byla v ní restaurace. Ta pod ní, směrem k Petrovicím, Petrova; ta byla v té době právě zázemím pro táborníky. Byla v ní kuchyně a ubytovací prostory pro personál, včetně společenské místnosti. Masivní židle z této chaty se nám podařilo po požáru zachránit a dnes jsou ve zlatohorském muzeu v místnosti pro císařskou městskou gardu. Obě boudy propojoval v noci osvětlený chodník a měly svůj samostatný zdroj pitné vody. Petrova bouda patřila až do svého neblahého konce pod ministerstvo školství.Na Hubertově boudě, které po válce začali říkat také Petrova, se dále pořádaly velké taneční zábavy, které skončily, až když restaurace vyhořela. Pamatuji si ji i z dob, kdy zde vystupoval dixieland Jirky Piterky, učitele ze zlatohorské ozdravovny. Jana, moje žena, tu s touto výbornou hudební skupinou zpívala. Zábavy, obzvláště v době Vánoc, zde byly velmi kouzelné. Obě dvě boudy stihnul stejný osud. Někdo je zapálil. V novinách to bylo označeno jako pojišťovací podvod.
Je tu parkoviště a výchozí bod pro výstup na rozhlednu Biskupská kupa. Dnes by opět plnily účel, pro který byly původně ve třicátých létech minulého století postaveny. Mně tyto dvě stavby připomíná krabička zápalek zakoupená na chatách a věnovaná sběratelem a velkým zlatohorským patriotem ing. Petrem Kleinerem. Je na ní zobrazena Biskupská kupa a nad obrázkem nápis „Navštivte“, pod obrázkem pak „BISKUPSKÁ KUPA - PETROVY BOUDY“. Dále text „EMI, s.r.o., Ostrava – Stará Bělá tel: 069/397 89“. Na boku je připsáno „RESI Jánský tel: 0417/ 327 491“. Když krabičku otevřu, tak kromě nepoužitých zápalek vykoukne lístek, na který jsem si tehdy pečlivě poznamenal: „Tyto zápalky koupil na Petrových boudách v roce 1995 Petr Kleiner. Rok nato 8.5.1996 v 6.45 vyhořela bouda s restaurací a 23.3.1999 ráno ve 4.20 i bouda druhá.“ Kupodivu mi tak chaty připomíná něco, co jim dopomohlo k jejich zániku.
